„My Vás tady prostě nechceme“, zazněla ultimátní hláška poté, co jsme strávili asi hodinu v nepříjemném konfliktu s místními obyvateli hned potom, co jsme dorazili do Krumlova na místo určení a snažili se vybalit náš „pojízdný cirkus“. Dvě auta, čtyři dospělí, šest dětí a hromada krámů na několik týdnů života. Kdo nemá děti, nedovede si to představit.

Hned první úkon místního obyvatelstva byl, namísto pohostinného přivítání chlebem a solí, že si začali fotit naše SPZky s tím, že je jdou udat na policii, že do centra se jezdit nesmí. Bylo jim jedno, že máme povolení – prostě se rozčilovali, že oni sami povolení nemají a nemůžou tam jezdit, tak to prostě nesmíme ani my. A když platí pokuty oni, máme prý i my. Tak velí logika i spravedlnost. Jejich logika a jejich spravedlnost.

Následně jsme – oba tatínci – strávili asi hodinu vynášením všech věcí z aut po krkolomném schodišti do našich nových příbytků. Tu hodinu myslím doslova, nikoli obrazně. Místní „hejtři“ nás přitom potměšile sledovali z přilehlého pouličního baru jen pár kroků od nás, usrkávajíce longdrinky, a trousíce všelijaké urážlivé a nenávistné poznámky („hejty“) na naši adresu. Byl jsem jen krůček od pěstní odpovědi na tyto posměšky a urážky, naštěstí jsem ale kolegy byl zastaven a tak se nakonec náš příjezd kupodivu obešel bez policejního zásahu a auta jsme po vyložení věcí odveleli na jejich stanoviště na parkovišti mimo centrum.

Je to asi kilometr od bytu. Původní snahu organizátorů donutit nás, abychom ani kvůli vyložení věcí do centra nevjížděli a věci si z parkoviště odvozili na dvoukoláku, se nám naštěstí podařilo zažehnat, protože byla z říše hořkých grotesek. Nedovedu si představit, kolik dnů bychom museli ježděním s dvoukolákem tam a zpátky strávit.

Dům, ve kterém bydlíme, je fantastický. Bydlet na takové adrese se nám asi už jen tak nepodaří, takže si to užíváme. Byty sice nejsou rekonstruované, což je na nich znát, ale kdo není fajnovka, ani si toho nevšimne. Dům je plný složitých schodišť vedoucích všemi možnými neočekávanými směry, a nabízí spousty tajemných zákoutí a tajných zkratek, takže si to užíváme nejen my, ale i děti. Výhledy z oken jsou nezapomenutelné.

Město samotné je naprosto fantastické a zcela určitě si zaslouží být viděno celým světem. Z tohoto pohledu se nedivím, že jeho hlavní rolí je býti českou turistickou Mekkou. Jsem hrdý na to, že ho v Česku máme. Asi se mi líbí i více než Praha, a to je co říct. Má svou „útulnou“ atmosféru. Zvláštní pokus naroubovat sem „běžný život“ však možná ukáže, že „běžný život“, jakkoli je asi vizuálně hezčím naplněním pro krumlovské kulisy, než proudící hordy turistů, není s takovýmto městem dnes už vůbec slučitelný. Bez možnosti přijet autem k vlastnímu domu se už dnes takřka žít nedá, a auto kličkující mezi turisty v pěší zóně zase působí v uličkách nepatřičně a je nepohodlné a nebezpečné pro obě strany (turisty i řidiče). Ulice plné voňavých lákadel, ale s cenami napálenými tak vysoko, že si to člověk může užít leda tak jednou za rok na dovolené. Domy s pohádkovou architekturou, která ale nemá nic společného s praktičností a potřebami dnešního života (například kočárek je další dopravní prostředek, do těchto ulic a domů zcela nevhodný). To vše a spousta dalších věcí, vytváří prostředí věru pro běžný život asi poměrně nepříznivé.

Patří nebo nepatří tedy v dnešní době „běžný život“ do ulic lokalit chráněných UNESCO? Sám jsem zvědav, jak nám náš pobyt zde na tyto dotazy odpoví.

X.