Ráno nás probudilo sluníčko svými paprsky, ptáčkové zpívali a po ránu se také rozezněly městem zvony. Výhled z okna, celá scenérie Krumlova je krásná, ať svítí sluníčko nebo je pod mrakem či prší… Prostě idylka.

Dopoledne se neslo v podobném duchu jako v sobotu, náměstí a spánek, čtení. Taky všudypřítomní turisté, kteří fotí nás a hlavně naše děti. Kdekoliv, kdykoliv. Bez skrupulí, bázně a hany. Znovu zjišťuji, že stín na náměstí velmi chybí. Stačí chvíle a sluníčko dokáže delší posezení znepříjemnit.

Odpoledne jsme strávili pitím kávy na Latránu. Bylo to příjemné. Museli jsme čelit spoustě turistů – někteří jen prošli, jiní se zastavili a podívali, někteří se usmívali a jiné mračili, byli tací, co neměli problém jít se vyfotit s našimi dětmi. Chvílemi jsem si připadala jako zvířátko v ZOO. Příjemný pocit to teda nebyl. Když pominu turisty, měli jsme možnost pohovořit s místními. Poznali jsme velmi milou spisovatelku, která zde již po mnoho let žije, paní Braunovou. Poseděla s námi, popovídala si a řekla, že jí tento projekt velmi uráží. Hodně jsme o projektu mluvili, řešili jeho klady i zápory, jaké od něj má kdo očekávání apod.  Také jsme se měli možnost znovu potkat a vlastně i udobřit s těmi, jenž s námi měli při příjezdu konflikt. Byla to moc milá setkání s místními.

Odpoledne jsme se pak šli ještě podívat k řece. Děti se řekou brodily, nakrmily kačenky, trochu zmokly, dali jsme si zmrzku… Taky jsme zkusili jednu místní restauraci, kde jsme si dali výborné jídlo za rozumné peníze a téměř v centru. Dokonce i koš s hračkami pro děti měli. Myslím, že jsme zde nebyli naposledy.