Tak jestli jsme tu byli dosud možná jako dovolenkáři, při pátém dni euforie opadla a nastává realita. Je to jak na lyžařském kurzu. Krize se dostavila ne 3., ale 5. den. Časně ráno drnčící nastartovaná auta střídající se v pravidelných intervalech přímo před vašimi okny. Spiknutí. U dalšího UNES-CO domu rekonstrukce. Cihly lítají vzduchem až doprostřed ulice. Oči neustále na šťopkách při kinder párty, protože auta tu mají závodní dráhu. Skákací panák do hodiny roznesen na podrážkách turistů. Raději děti zaženeme na cachtačku na chodník do vaničky.
I ta školka, která přišla pozdravit maminu, čítajíc 24 hlav dětských a 2 dospělácké ví, jak se má v ulici postavit, narozdíl od zabedněných průvodců a jejich svěřenců, kteří prostě stojí uprostřed. Tatín už má takové myšlenky, že vezme s Pepíčkem pistol na vodu, smíchají vodu s octem a budou stříkat po turistech, kteří si nás fotí nebo nám lezou přes peřiny do okna, aby si vyfotili interiér a vůbec je netrápí, že sedíme pod okny. S mužíčkem se shodujeme, že už nás po pátém dni z toho cvrkotu krapet třeští hlava, ale ještě držíme. Dostali jsme sprdunk z vedlejší kavárny, že si platí zábor chodníku a my, že se víc a víc roztahujeme. Pravdu má ten chlapec a vzápětí nám po dobu trvání projektu propůjčuje stolek i židličky a taky trychtýř na slití bezové šťávy. Tak nevím, jestli zaregistrovali úbytek hostů v Café po tom, co jsme se přistěhovali.
Pán od kamer nám familierně říká Nazdar Šediváci a chce posunout kameru blíž. To zase nepotřebujeme, aby lidi na Bienále viděli, co zrovna pojídáme a jestli se cachtá holčička nebo chlapeček. Přišel i krumlovský průvodce Lukáš, který nás chce podpořit a uspořádat nám grilovačku. Jsme na stejné vlně, naložené maso už voní Širokou.
Mamina se na kus odpoledne doslova vyklidí z centra se záminkou, že jde podniknout exkurzi za popelnicemi s tříděným odpadem, což ostatně obnáší proceduru minimálně tak na 30 minut, pokud tedy nepotkáte cizáky, ptající se na cestu k hostelu Merlin, našince, kteří se dojemně dožadují rady, kde se levně nají nebo vodáky v plavkách, jenž se chtějí od vás vyfotit. Servírka Marcelka odvedle maminu hecuje, jen ať si to zkusí a projde se s košem až k Domu dětí a mládeže jako všichni. Cestou by chtěla mamina koupit kus žvance, kouká na ceny, ty jsou vskutku „lidové“, naštěstí volá děda z Rybářský přes řeku od nás, že chytil kapra. Už je v mrazáku. Mlaďas je na kroužku v ZUŠ. Tatík griluje, synovec Mates k tomu vyhrává na kytárku, slezský vodník Puškvorec, který dorazil do Krumlova mu k tomu pobrukuje, strejda Jíra zabavuje havěť, zatímco mamina leze po půdě u dědy a hledá ještě nějaké vyžití do ulice, koulení kuželek se ujalo, molitanový míč z líného tenisu letí přes štít našeho domu a mizí v nenávratnu.
A pak je tu ten pro maminu tajemný muž, pro tátu, místního policajta, somrák Faldyna – procházejícího se sem, tam třeba 20x denně, od kterého nikdy nevíte, s čím se k vám přihrne.
Pouštíme se do konfrontace s místní poskytovatelkou ubytovacích služeb, která říká, že je dobře, že tento projekt běží, protože bude víc turistů, ale já si myslím, že Krumlov už rozhodně víc turistů nepotřebuje.
Neexistuje jít po večerníčku spát, protože si tu i se setměním připadáte, jako by bylo pravé poledne. A spát s otevřenými okny naprosté sci-fi, průvodce chodí ještě v 21:30. Co by ne, když naši radní posunuli večerku na půlnoc. A ten zpropadený bankomat přímo v našem domě, u kterého se Pepíček prvně seznamoval s papírovými „záložkami“ a zůstával štajf s vykulenýma očima, což nám přišlo zprvu roztomilé, se stává shromaždištěm lidí, kteří chtějí konverzovat v jakoukoli denní či noční dobu. Dneska před ulehnutím už asi poslední hřebíček do rakvičky je vtíravý turista dívajíc se mezi truhlíky s rajčaty do temné místnosti nedbaje maminy v nedbalkách, toho času píšíc tento deník.
Je 22:22. Repertoár od protější kašny vedle Zrcadlového labyrintu – Jako kotě si příst a víčka mít zavřená, Život je jen náhoda a jiné songy. To už opravdu Óne srande.
Suma, sumárum, sečteno, podtrženo: Necháme si zdát o dovolené na samotě u lesa…
P. S. Vzkaz Kateřině Šedé od paní Peclové: „Co to je za projekt – oddělené lože!“