Dneska jsme se rozhodly, že si s dcerkou zaskáčeme panáka. Vybraly jsme si k tomu stín nad kašnou na náměstí. Níže přináším pár poznatků k této aktivitě:

Poznatek první, na dlažební kostky se dost blbě maluje cokoliv souvislého. Poznatek druhý, trefit kamínkem správné políčko je složité, kamínek dělá žabky.                                                    Poznatek třetí, ani v největším parnu si neberte sukni nebo šaty 🙂

Dcerku to bavilo a vydržely jsme dlouho. Japonští turisté dceru fotili i natáčeli a zběsile jí tleskali. O takovou pozornost ona ovšem nestojí, takže doskákala a show skončila. Od té doby se obezřetně koukala okolo a projevila přání, aby jí nikdo už nefotil, že se jí to nelíbí.
Několik kolemjdoucích turistů si s námi nadšeně zaskákalo a jeden pán měl dokonce premiéru. Taky jsme nakreslily pár obrázků, ale výsledek nic moc, kostky jsou na veledíla malé.

Vzhledem k blížícímu se poledni a s ním přicházejícím hladem, ubýváním stínu a taky absenci taolety (nakonec jsem sice veřejnou toaletu našla, ale 10 Kč jsem opravdu platit nechtěla) jsme vyrazily k domovu.

Odpolední idylku na Latránu kazí jen všudypřítomní turisté a poměrně velký provoz.
Všichni, kdo si s námi dnes povídali byli moc fajn. Místní obyvatelka ze sídliště, která v centru pracuje, projektu nakloněna nebyla, myslí si, že už je pozdě a ztracené centrum se obyvatelům již navrátit nedá. Programátor z Prahy byl naopak projektem nadšen, dal si s námi kávu a pokračoval ve své cestě.

Cestou městem, kdy jsem se prodírala davy turistů, jsem slyšela dvě náctileté místní obyvatelky, které přišly s nápadem: „Proč už se dávno město nerozdělilo? Půlka by byla jejich a půlka naše“ Poměrně razantní opatření…