Jeden nikdy neví, kdy ho něco naštve tak, že mu vyběhne žíla na čele. V jednom z minulých článků už jsem napsal, že cesta (nejspíš odkudkoliv?) do Krumlova je děsivá. Měl jsem se o tom záhy znovu přesvědčit. Jel jsem dnes jen na otočku do Prahy pro dcerku, která se vrátila ze školky v přírodě. Léta jsem necestoval dálkovým autobusem, tak jsem si řekl, že to zkusím: doba jízdy víceméně srovnatelná s autem, můžu si číst, spát, … Nebylo co řešit. Den začal dobře: ráno mi jeden krumlovák poradil cestu na autobusák, ještě na mě pak zatroubil a rukou ukázal směr. Dobrý člověk, řekl jsem si. To jsem ovšem ještě netušil, že to bude asi to poslední dobré z dneška. Ranní spoj do Prahy nakonec nabral zpoždění jen asi půlhodinu, takže původní bezpečná časová rezerva se změnila v nervák, jestli stihnu dcerku ještě vyzvednout na stanoveném místě, nebo už bude v laskavé péči pracovnic OSPODu. Vyšlo mi to jen o vteřiny. Cestou zpět dálnice D1 opět nezklamala – po pár prvních kilometrech se vše zastavilo a za bezmála dvě hodiny jsme ujeli pár set metrů. Proklínal jsem všechno a všechny. Teď ještě nejsme ani v Budějicích, přitom už dle jízdního řádu jsme měli být už asi půl hodiny v Krumlově. Kdo někdy cestoval s malým dítětem, ví o čem je řeč.