Ráno jdu vyhodit smetí. Ticho, klid, prázdný Latrán. Před barákem smrad, jako když si z něj v noci všichni kolemjdoucí udělali veřejný záchod. Asi daň za to, že máme vchod v klidu za rohem. Jdu směrem, kde by měly být koše. Jdu poměrně dlouho a tam, schované za stěnou z rákosu, popelnice na směsný i tříděný odpad. Jediné široko daleko, které jsme tady našli.

Už několikáté ráno v 7:00 slyšíme otevřeným oknem zvony… to je ale budíček :o)

Procházím při uspávání Latránem. Je dopolene. Klasický cvrkot turistů, sem tam projede auto. Míjí mě trojice s kufry. Dokáží vytvořit velký rámus. Cítím kafe z vedlejší kavárny, vůni trdla, které vyrábí opodál. V některé z restaurací je k obědu nejspíš řízek, až na něj taky dostávám chuť.

Slyším hlasy turistů… japonština, čínština, korejština, čeština, slovenština, polština, angličtina, němčina, ruština a další jazyky jsou všudypřítomné. Někdy je rozumět lépe, jindy je to spíš jen hlasitý šum. Je slyšet klapot podpatků některých dam, jiní zase šoupou nohama. Stále je slyšet cvak cvak cvak, jak se fotí vše a všude. Nezapomenutelní jsou také pouliční umělci. Zpívají, hrají, baví se. Ale i v tomto oboru je konkurence. Je omezeno, jak dlouho smí vystupovat. Na místě smí být jen jeden umělec apod. Někdy mi až přijde líto, že už odchází na jinou štaci.

Ale kromě těchto zvuků, ruchů, vjemů…. ujdete pár kroků a jste v pivovarských zahradách, kde je ticho, klid, zeleň, prostor pro volnou dětskou hru, stromy plné třešní, výborné domácí limonády. Úplný protiklad proti Latránu, kde trávíme své dny „normálního života“. A to tam zrovna přijela hromada raftařů a i přesto tam byl klid a pohoda.