Je sobota, ubytovávám se. Jdu obhlídnout terén. I když tu chodím často, teď to tu vidím jinak. Z Latránu na náměstí potkávám 2 přeplněné koše. Na náměstí hledám volnou lavičku, volných je víc.

I v 17.30 je horko a praží slunce, snažím se tu cítit jako doma, ale moc to nejde – jsou tu turisti (i čeští). Přemýšlím, jak to tu vypadalo, když jsem sem chodila na brigádu v létě na měsíc po 3 roky studia. Mívala jsem  přenosný stánek přímo na kostkách na náměstí. Připravují se zde 2 čeští muzikanti na lavičce s kytarami a baví se o policii: „jestli nás policajti ne vyhodí, že by měli nájezdy.“ Přemýšlí, kam si půjdou sednout. Začnou zpívat anglicky, proč? Proč ne česky? Policie přijela, a policajt se dívá, co se tu děje. Všechno je v pohodě. 2. píseň je česká, hurá!

Když jsem šla od autobusu od Rechlí na Latrán, dole na Plešivci skoro žádní lidé a směrem do města přibývají. Na náměstí jsou české děti s rodiči, hážou českým hudebníkům peníze a stydí se s nimi vyfotit, mají aspoň jiný zážitek než jim ostatní atrakce města nabízejí. Přichází místní hudebník, který tu žije, ale není Čech. S hudebníky probírají do kolika hodin budou hrát (vodník a šašek do 19h a ten místní cizinec do 20h. Prochází český průvodce se čtyřmi českými turisty. Když slyším češtinu, tak se mi tu líbí. Laviček by tu mohlo být víc. Text z písně, kterou hrají: „I cesta může být cíl“, je stylová. Není tu moc klid na čtení časopisu, je co pozorovat. Za půl hodiny si mohou hudebníci docela dost vydělat (asi 200,-). Konečně jezdí auto, které sváží odpadky z košů. Když zapadá slunce za domy, je tu příjemně i krásně. Vydala jsem se za kamarádkou do Šatlavské ulice do galerie na pokec, má tam známého z Vyšehradu. Bavili jsme se o hotelu Vyšehrad, jaké tam bydlely existence (lidi), on je původně z ulice Po Vodě, tam zůstalo z původních obyvatel taky málo lidí. V restauraci pivovaru zdražili točené pivo o 5,- na 35,-  a lahvové o 7,- na 22,-. Kámoška se směje, že pracuji, říká mi „sousedko“. Čekala jsem, že přijde hned na návštěvu na Latrán, ale má svoji galerii. Prý zítra. Vedle je galerie Muchy, paní nechala otevřené dveře na ulici a Rakušáci stojí před dveřmi a nepustí ji dovnitř. Jdu domů a u schodů je cítit, že tam někdo vykonal potřebu. Jsem zvědavá, jak se mi bude spát bez zatažených žaluzií. Byt se mi líbí, dovedu si představit, že bych tu bydlela napořád. Dopsala mi propiska, zítra půjdu obhlídnout papírnictví. V 0.30 h se 7 slečen chichotá, vyšly z baru, zapíjely svobodu jedné z nich. V 1 h chodí lidi. Přemýšlím, napadá mě, že tu chybí farmářské trhy, které tady před lety chvíli byly.