Aneb, zdravíme všechny návštěvníky benátského bienále a omlouváme se, pokud ve webkamerách místy nic nevidíte. Řídíme se totiž heslem projektu „žít normální, bežný život“ a ten se na ulici, v konkrétním rozmezí a pod jedním úhlem, který je snímán, nežije.

Po pár dnech patří toto zjištění mezi jedno z hlavních, které máme. Z rozhovorů s místními lidmi, i z vlastní zkušenosti. Zažíváme spoustu zajímavých věcí, momentek, rozhovorů, ale nemáme je jak zachytit. Občas to jde fotkou nebo popisem v textu, ale i tak to není ono. Kdyby každá rodina nebo účastník tohoto projektu, dostal k zapůjčení chytrý telefon, kterým by mohl svůj průběh dne natočit, zaznamenat, bylo by to daleko přínosnější než zapůjčení třeba balónu.

Často se setkáváme s kritikou, že je to jen divadlo, které místo vnášení běžných činností do centra města, ještě umocňuje atmosféru „skanzenu“. A že takhle nikdo „běžně“ nežije. Částečně je to pravda. Činnosti, které tu zkoušíme dělat,ve svém běžném životě neděláme. Nikdo už si prostě nechodí hrát na ulici, kopat s balónem před dům si zajdete jen v okrajové části města, dříví sekáte na chalupě a ne pod kašnou na náměstí. Stejně tak věšení prádla ven, nebo čištění zeleniny. Je pravda, že hrajeme divadlo, ale má to své dobré důvody. Jednak se tím může narušit zdejší každodennost, kterou všichni berou jako „normální“, i když na ni nadávají. Taky se dá díky tomu mluvit s lidmi a dozvědět se jejich názory, které by jinak neřekli. Nestandartním způsobem se dostáváme do nestandartních situací, ze kterých se můžeme dozvědět hodně věcí, které půjde, s trochou dobré vůle, do budoucna změnit a ne na ně jen rezignovat.

Ale popravdě,s několika malými dětmi, za současného stavu, se tu žít nedá. Kdybychom tu měli strávit měsíc, po týdnu bychom asi odjeli. Navíc tomu nepřispívá ani ne základní vybavení bytů, takže běžné věci jako vaření, praní, zabere daleko víc času než obvykle, a který by šlo věnovat projektu.

Dnes jsme prošli jinou část města, zastavili se na řemeslném trhu u kostela a bylo z toho moc zajímavé povídání. Chtělo by to víc zázemí ve veřejném prostoru – lavičky, stolky, možnost posezení, kdekoli něco takového potkáme, lidé si tam moc rádi sednou, povídají, a to se týká i místních.