Ve středu nemáme před sebou nějaký přesný plán, takže jdeme objevovat další části města. Nacházíme ve dvoře regionálního muzea stálý rukodělný trh. Poměrně náhodou, protože zkoušíme vlézt všude, kam to jde. Naproti je hojně navštěvovaná vyhlídka na město, kde se fotí o stošest. O trhu ale jakoby nikdo ani neví – proč? Je to jedno z mála míst v Krumlově, kde se cítíte výrazně v pohodě. Chtělo by to tu nějaké lavičky, vyloženě se tu nabízí vytvoření určitého „domácího“ prostředí. Přijde nám, že toto je ideální prostor k připojení do projektu obydlování Krumlova. Možná by ani pan ředitel muzea nebyl proti takovému propojení, výrobci a prodejci ve stáncích jsou k tomu stoprocentně vhodní, jak postupně ověří naše děti, no a daný prostor také. Třeba by se to zalíbilo i muzejním zaměstnancům jako obohacení pracovního prostředí, tohle nemá ani centrála Googlu!

Pouštíme se procházkou na okraj centrální oblasti, tady je jasné oddělení středu od okolí silnicí na Rožmberk. Sejdeme k řece, kde se následně děcka cachtaj, neb je opravdu horko. Propagujeme rodinné fungování mezi projíždějící vodácké kurzy. Naše děti psychicky rozbourávají poklid pádlujících tím, že je spontánně zdraví vodáckým Ahoj! – jel jsem tu na kánoi se dvěma staršími právě před týdnem, takže jsou to již vltavští znalci, kteří komentují s přehledem místní jezy. Však také jsme sjeli všechny a bez problémů, kromě mohutného zalití obou háčků vlnou ze zabaláků.  :o))

V době přípravy časově poposunutého oběda drsně vysíláme děti „do práce“ před kameru. Máme nové, byť jen bílé křídy, tak ať se zužitkují. Malování je baví jen chvíli a pak najdou své řešení – začnou hrát piškvorky! Vzhledem k rychlosti partií jim ale raději donesu i papíry, aby jim nepadla za oběť celá ulice. Osobně se pak pokouším odvajglovat a odstřepovat prostor na rohu našeho domu, kde je jedna z minima laviček a kde se po každém večeru kumulují nedopalky a podobné ozdoby. Je zvláštní, že koktejlový bar, který tu je, nedokázal za dobu své existence sem dát něco, kam by se tyto věci daly odhodit. Úplně by mi sem seděl takový ten starý plechový popelník na nožce, známý zejména ze socialistických nemocnic. Je sice vidět, že průběžně to tu zametají, ale i tak je tu binec věčný a ne příjemný, když přes něj denně chodíte. A opět i dnes můžeme konstatovat naprostou nevybavenost města na odpadky.

V pozdním odpoledni ještě stihnu jít si chvilku číst na schody před kameru. Úsměvná situace, neb si v Respektu čtu o bienále v Benátkách, přímo o projektu UNES-CO a zároveň mne do daného místa snímá kamera. Společně s dalším článkem o různých způsobech výuky dějepisu nakonec i překročím „pracovní“ dobu. Den zakončíme výjezdem k Rožmberku do vynikající rodinné rybí restaurace, byť já ryby nejím a děcka mají svůj nejoblíbenější kuřecí řízek a hranolky. Hlavním důvodem tohoto výsadku je však moje milovaná žena, která ryby zbožňuje, a zde si konečně může opravdu užít, čehož plně využije a spokojeností i mírným přejedením následně jen září. Jsem moc rád, že v tomto směru se mi plánované překvápko podařilo, byť jen díky ochotě rodiny majitelů restaurace, anžto jsme přijeli už po uzavření kuchyně. Moc a moc jim za jejich ochotu děkuji!!