Zrána otevřeme dveře našeho dočasného domečku a ejhle, tržiště. Stánek pod okny, nikoli UNES-COvý, anébrž keramický ku příležitosti konání 50. ročníku Slavností pětilisté růže. Naproti cukrovinky – toto bude zatěžkávací zkouška pro mlsného Pepíčka, vedle v Café stojka se zvadlem na večerní produkce Gipsy bandu, to si mamina zase u nádobí bude prozpěvovat texty, které za ten měsíc zná už nazpaměť: „Hopá! Z něj každé, z něj každé, z něj každé ráno vylétává včelka Mája…“
- ročník městské historické slavnosti z období renesance, panování posledních Rožmberků, zahájen.
A znovu tu mám takovou ošklivou, nepěknou věc. Asijští návštěvníci jsou malí a pletou se pod nohy. Nedodržují disciplínu, v momentě, kdy všichni stojí a čekají na průvod, před účinkujícími přebíhají a zapojují se do průvodu, nic nedbajíc pokynů pořadatelů. A to si takhle mamina koncertuje s hudebním souborem v Masné ulici, která je průchozí. Normální lidé vyčkají potlesku a přejdou, ale Asiati, ti si s drncajícími kufříky a REC. mobilem přejdou, kdy se jim zlíbí. Hnus, velebnosti.
A na vystoupení Živých šachů na otáčivém hledišti nás 10 minut před zahájením už organizátoři nepustili z důvodu plné kapacity. A že Asiaté po 2. otočce točny hromadně odcházeli, protože snímky už pořídili, bylo bezohledné. Pro příští ročníky Asiatům vstup zakázán!
Po třech dnech se děti loučí s keramikářem, stánkařem, který okupoval 3 dny náš UNES-CO prostor: „Stejdo, už tě neuvidíme?! Tak zase příště.“
P.S. Pozdrav od dědy Bači a jeho kumpánů z protějšího břehu:
(foto by Petra Lewis)
