Když přecházím ze školy na Tavírně do budov v klášteře, tak se většinou Široké ulici vyhnu, ale ulici na Latráni projdu skoro celou. Před mnoha lety skončil vedle Hodinářství Jícha také jeden malý krámek, kde gravíroval jeden pán do skla. Dělal na přání zdobené půllitry, pískoval maturitní skleničky a podobně. Často jsem se u něj zastavil, poseděli jsme na kamenné lavičce před domem a povídali jsme si. Naposled říkal, že v Krumlově končí, dům ve kterém měl krámek se bude rekonstruovat a navíc, že už ve městě nejsou ani lidé, se kterými se potkával, pohovořil, že jich tam zůstalo málo, všude jsou jenom turisté a takový Krumlov jej neláká. Pán odešel, dům je krásně a citlivě zrekonstruovaný, ale zavřený. Na lavičce již nesedí s dýmkou pán co gravíruje do skla, ta je jenom jednou z atrakcí, na které se fotí turisté. Procházel jsem tou ulicí a můj pohled zavadil o tuto lavičku a najednou mne něco zarazilo. Na lavičce sedí paní a plete nějaký svetřík nebo něco takového, jehlice soustředěně cvakají o sebe. Naproti v otevřených oknech jsou peřiny a je vidět, že tam někdo bydlí. Okamžitě mi naskočila ona vzpomínka a já jsem si uvědomil, že tohle je přesně ten obraz, který se z města vytratil.
Martin Busta