Milí přátelé, hlásím se z Latránu.

Právě jsme dosázeli kvítka do truhlíků, kolem nás hlína a zkoumavé pohledy. Kytky tu necháme do večera a pak se uvidí:-)

Sedím tu s počítačem a hrnkem čaje, vedle mě sousedka s obědem a povídáme. Jsem tu, svým způsobem, doma. Mám už zaběhnuté trasy, známé, které zdravím při průchodu městem, schody pod okny, kam chodím sedat s hrnkem nebo novinama a teď, když tu jsou ty kytky, je to vyloženě „naše“ místo.

Nechci místním upírat, že život v Krumlově je místy náročný, tady v samém centru.  Ale je tu spousta věcí, kvůli kterým je fajn a možné tu žít. Kdybych nebydlela v bytě, ale v domku se zahradou, aspoň malinkou, klidně bych žít v historickém centru zůstala.

Když mi něco není příjemné, třeba focení blízko mě, řeknu si. A udělala bych to kdekoli, třeba i na turistické stezce v horách.

Včera jsem viděla fotky sterého Krumlova, před válkou, v padesátých, sedmdesátých letech, pak ještě i z devadesátých. Místní nadávají a nejsem si jistá, zda vidí, jak moc jejich město prokouklo, kolik je tu opravených domů, ulic. Že z turismu je, krom potíží, i hodně peněz.

Frustrace místních je pochopitelná, zároveň ale působí jako záminku zamaskování vzájemné závisti, že někdo vydělal a někdo ne, že někdo má fungující podnikání a druhý je jen zaměstnanec. Že turisti nejsou tak hloupí, jak o nich místní mluví, a nevykoupí všechny upomínkové předměty, které se tu nabízí. Prý tu turisti nechávají málo peněz. Ale i my, když někam jedeme, zvažujeme co a za kolik koupíme. Často si tu vybavím chorvatská letoviska, kde téměř očekávají, že dojedete, necháte tam za blbiny všechny peníze a odjedete. Peníze se dají utrácet za zajémavé a originální věci, nebo dobré jídlo, zajímavé zážitky. Takové věci v Krumlově samozřejmě jsou, ale pak je tu spousta těch, které je celkem jasné, že nikdo nechce, nebo jen v omezeném množství.

Kdyby všechna energie, která jde do nekonstruktivní kritiky, šla do snahy žít ve svém městě, bylo by to velmi vidět.