Je po 6.30 hodině a už jdou Asiatky. Po 7. hodině jdeme na autobusové nádraží. Užíváme si prázdné ulice, potkáváme dodávku s pivem.

Přemýšlím, že je škoda, že tu ve městě není u domu zahrádka.

Jdu nakoupit do supermarketu, je před 8. hodinou, v ulici Pod Kamenem je dopravní zácpa, běžná situace. Potkávám kámošku z Šatlavské, jede na kole do práce. V supermarketu mě baví sbírat body, ve městě je jídlo dražší a body žádné. Malé prodejny asi nechtějí zavádět bodový systém.

Asiati někdy vlezou všude, kde jsou otevřené dveře, např. do knihovny. Asiati a jejich kufry na kolečkách – historické město původně nebylo stavěno pro turistický ruch a už vůbec ne pro Asiaty.

Přijdu s nákupem a za chvilku u nás na lavičce 2 hudebníci, když vykouknu z okna, paní se ptá, jestli to nevadí. To se na sídlišti běžně nestane, že bude někdo hrát pod okny. Tito hudebníci sem jezdí už víc let, náš projekt neznají.

Chci si dát venku na lavičce jídlo a sedí tam Asiati, když odejdou, jdu jíst, vidím 3 maminky s kočárkem, moc jsem jich tu ještě nepotkala. Místní sem opravdu chodí jen do práce a to jsou většinou Bulhaři, Ukrajinci, Rusové, Chorvati.

Pak vidím situaci: 2 Rusové vjeli do města a policie vybírá 1000,- Kč pokutu.

Pak projede mládež na koloběžkách.

Dost obchodů tu shání zaměstnance, ale mě už něco někomu nutit kvůli kšeftu nebaví (prodávala jsem po městě na více místech).

Při rozhovoru s místní obyvatelkou si uvědomím, že ve městě skoro není kam jít na záchod, když člověk nechce otravovat v restauraci.

Další místní obyvatelka pracující na Latráni říká, že sem jezdí nižší vrstva lidí, jsou menší tržby, na Slavnosti taky kupují méně.

Názor pana Jana Segeše – Reality u Růže – byty k pronájmu nejsou, drahé nájmy v centru, proto bydlí lidi na sídlišti. Na Špičáku u Polikliniky se platí parkování, lidé bydlící tady, nemají kde zaparkovat, protože jsou tam zaparkovaná auta turistů. Je potřeba podpořit místní, není parkování, jsou zácpy (fronty) a je tady draho. Pěší zóna neexistuje, ať si sem stoupnou úředníci, vyzkouší si to a spočítají auta.

Jdu do knihovny stahovat fotky a napsat něco do deníku. Chodím tam ráda, jsou tam šikovné knihovnice, je tam klidné místo pro místní. Mohou tam být půl hodiny zadarmo i neregistrovaní čtenáři.

Pak potkávám známou, která bydlí v Kaplici, Krumlov zná z dřívějška, teď jsem jezdí za prací. Říká, že si ji Asiati fotili už mnohokrát, je tu hodně problémů. Např. na sídlišti nepracující skupina občanů pokřikuje na pracující, že jsou blbci, že pracují. V Táboře to vypadá úplně jinak, dort za 25,- Kč, zmrzlina za 15,- Kč.

Jdu domů na Latrán a potkávám znova kámošku ze Šatlavské na Lazebnickém mostě, jede z práce na kole domů. Říkám, že jdu vařit chřestovou polévku a pak jí přinesu ochutnat. Směje se, že volala do okna, když jela kolem „mého“ bytu na Latráni a viděla, že mám deky v okně. Lidi se na ní otáčeli, na koho to volá. Spolu se nakonec tomu smějeme na celé kolo.

Venku u baru u domu jak naschvál řvou a kouří pod okny, to bývá i v paneláku.

Přemýšlím, jak to ve městě chodí. Jsou tu vysoké nájmy, vysoké ceny. Je to umělé, povrchní, fuj, mám ráda to, co má smysl, tohle ne.

Když mám vařenou polévku, přemýšlím, že ji rozmixuji, ale nemám ponorný mixér, volám kámošce, jestli mi ho půjčí. Říká, ať přijdu, má návštěvu – Slovenského malíře s manželkou. Ten jim dodává obrazy. Grilují na zahradě za domem a mezi domy. Když jí donesu zpátky mixér i polévku na ochutnání, zve mě k nim. Je tam krásně a klid. Návštěva má svůj oblíbený pension už 15 let, jinam se nechce ubytovat. Chtěli tu být na Slavnosti, ale v tomto pensionu bylo už obsazeno. Jsou to moc milí lidé a je to moc příjemný večer.

Osobně mě nebaví dojíždět ani 6 km do Krumlova, úplně je mi smutno, když se nad městem zamyslím, jestli se já i naše děti dožijí lepšího města. Lidé na sociálních sítích nežijí opravdový život a kvůli tomu možná nechodí ani do města.

Dnes večer je větší klid.