Dnes konečně mělo přijít na to, že budeme slavit narozeniny naší Štěpánky. Čas oslav jsme museli trochu zaokrouhlit, neb cukrárna, kde byl dort objednán „nepremává“ v neděli a v pondělí je zase moc brzo po neděli. Jinak dámy z cukrárny byly velice vstřícné, příjemné a dort taky dobrý…
Hejt na projekt
Celý pracovní den jsme však naráželi na různé limity a přicházeli do rozličných konfliktů. Ze začátku jsme řešili možnosti, kde můžeme samotnou oslavu provést.
Chápu, že kamerami snímaná místa mají poukázat sledující na webu, popř. i účastníky na mezinárodním bienále, že na třech sledovaných místech probíhá naživo „normální život“ jako zdravá provokace k běžnému turistickému rojení a ruchům. Vtipem určitě bude poukázat na to, že se tady v přímém přenosu děje něco reálného. Na druhou stranu jsou to ze strany projektu dva různé protichůdné přístupy. Máme ukazovat něco reálného bez řádného vybavení – doma přece máte všechno schované někde ve skříni, ve spíži či na půdě. Tady jako de facto nezúčastnění místních reálií máme možnost mít odstup od místních maloměstských šarvátek. Na druhou stranu, pokud chceme něco podniknout, vybavit se na to je poměrně složité. Kupříkladu dnes navečer se nás velice kovbojským stylem pokoušela vyhodit městská policie z Latránu, kde jsme měli gauč na ulici. Hlavní odůvodnění jsme dostali, že je to nevkusný gauč, který se svým stylem nehodí do Českého Krumlova.. Zatím jsem rozpolcen, jestli mám raději aktivně zevlovat na snímaných místech, nebo opravdu objevovat město jakožto celek. Obojí zaráz totiž nelze. Jinými slovy, nelze přece na jedné straně být přítomný na snímaných místech a na druhé straně reflektovat město z různých pozic a posuzovat jeho limity – např zakreslováním, kde by byly vhodné lavičky či koše.
Pokud však např. byt zapojený do projektu a snímaný dvěma kamerami na Široké ulici nedostaneme k dispozici, přijde mi opravdu hodně postavené na hlavu squatovat před cizím uzavřeným domem a hrát si na nějaké ležáky a chudáky na ulici, resp. s alternativou skladu na náměstí pod radnicí (kde patří přísl. záchod k muzeu tortury) s oslavou narozenin. Slavíte narozeniny někdy úplně bez zázemí? Jako, že si vše vezmete do piknikového koše a jdete někam slavit? Pokud ano, chápu, že si vyberete nějaké hezké místo, ne tak prostředek náměstí na zemi, popř. chodík před cizím domem. To mi přijde divný a nikoli normální život. Jakkoli se projekt vyvine, hodlám si zachovat integritu a vlastní autentičnost. Zvlášť v případě, kdy jde o tak citlivou záležitost, jako páté narozeniny vaší dcery. Samotní turisté nevadí. Ale „boveřit“ při oslavě někde uprostřed dlažby ve městě je opravdu pro smích. Proto, ač souzníme s vizí projektu, jež má poukázat na širší souvislosti globálního turismu; narazili jsme na realizační zaskřípění v samotném provedení.
Dosud nemáme podepsanou žádnou pracovní smlouvu, vše děláme na dobré slovo na vlastní náklady, včetně přesčasů (jako např. psaní těchto reportů po nocích). Dosud jsme nepotkali žádnou osobu projektu, která má nějakou rozhodovací pravomoc. V zásadě se snaží veškerou komunikaci zhojit a pomoci nám koordinátorka Katka. Tedy dílčí úspěchy díky ní jsou. Např. se nám podařilo získat troubu, či prodlužku. Avšak k provozování normálního života potřebujete zdaleka víc, než jen stroze vybavený byt s dvojplotýnkáčem. Zkoušet limity místa stylem, že přijdu před cizí dům, na ulici si nechám roztéct drahý dort, nemám se kde vyčůrat asi nepotřebuji. Dokáži zdravým rozumem odhadnout, jak to dopadne…
Narozeniny v zahradách
Odstrašujícím příkladem nám byl i jeden zápis z deníku předchozí rodiny, která oslavila narozeniny svého robátka na Latráně. Mít oslavu v místě, kde vás vyhání z místa i Policie, to je hraniční. Až budeme slavit někdo dospělý, tak klidně. Ale pokoušet citlivou dívčí duši jsem se neodvážil.
Proto to tedy dopadlo tak, že jsme utekli z dosahu kamer. Děti se potýkaly s šipkovanou hrou s různými úkoly, jež je zavedla všelikerými zákoutími města do pivovarských zahrad. Zde jsme se potkali k oslavě i s ostatními rodinami participujícími na projektu. A oslava nakonec taky zdárně dopadla. Dort sfouknutý, popřáno, zazpíváno. Dárky úspěšné. I okolní aktivity moc fajn. Partie petanque dopadla smířlivě nerozhodně, což však vybízí k odvetě brzy na jiném místě. Byl to pohodový piknik na klidném místě. K vodě nedaleko (vodní bomby, přehrady, dětský obchůdek…). Zatím to tedy vypadá, že v Krumlově se dá žít. Místa odpočinku tu jsou, jen prostě skryta mimo hlavní turistické trasy.
Dvojí život
To mě napadá, že zde existuje dvojí život. Takový jeden místní, kde vykšeftujete jakési modré „stravenky“ pro místní pracující a když jste krumlovák či kámoš s majitelem hospody, máte nárok na normální polední menu tak za stovku. Podpultová nabídka. Podobně parkování a vjezd do centra skýtá děsný potenciál pro netransparentnost. Zvlášť s přístupem místní policie, která se nechce nechat natočit při výkonu své pravomoci a nedokáže právně relevantním způsobem kompetentně zdůvodnit své jednání. Druhý život bude ten turistický, kde jde o peníze a jakousi latentní xenofobii většiny lidí vůči asijským turistům. Dalo by se to shrnout celkem drsně stylem: „nechceme vás tu, ale vaše prachy jo.“
A drobná noticka na závěr – hospodaření s vodou. Beru, že centrem města krásně protéká řeka. To ale nestačí. Město je evidentně vyprahlé, moc zeleně ve veřejném prostoru není. Škoda zavření myší díry. Škoda řady prázdných „odpadkových kašen“. Škoda té výhně na náměstí i jinde. Přitom inspirace jsou. Zkuste mrknout třeba tu: https://www.pocitamesvodou.cz/jak-vylepsit-mesto-dejme-sanci-vode-a-zeleni/