Dvě Indky
Děti si na Latráně hrají s tátou s míčem. Na pohovku u zdi domu se s viditelnou úlevou usazují dvě turistky. Přichází má šance, říkám si, a sedám si k nim. Nejprve si vyměníme několik zářivých úsměvů, podíváme se na děti, pokýváme hlavou.
Zahajuji šachovou partii “vedeného” rozhovoru otázkou, odkud jsou. Dozvídám se, že až z Indie, ale že trvale žijí a pracují v České republice. Sweta žije v Praze, je specialistka IT. Její přítelkyně žije v Olomouci. Využily svátků, aby se podívaly po republice. Dnes jsou v Českém Krumlově (na 1 den, z Prahy), zítra pojedou do Karlových Varů (také na 1 den, z Prahy). Říkám, že my tu žijeme “normální život” v rámci projektu Kateřiny Šedé, a pokusím se jim vyložit myšlenku celého projektu. Sweta říká: “No já jsem se divila, kde ty děti mají rodiče, že jim tohle dovolej…” No vida, tu to máme – “normálně” bychom to tu dětem asi také nedovolili. Já se ptám, co pro ně znamená “normální život”. Jako (zatím) všichni jsou touto otázkou zaskočeny. Swetina přítelkyně se zamyslí a pak váhavě říká, že “normální život je asi hlavně to, co člověk dělá rád a bez nějakých omezení. I malé věci.” To mi připadá jako velmi dobrá definice a dodávám: Tak vidíte, bez omezení. Malé věci. My se snažíme v praxi zjistit, kde ty meze a omezení leží a zda nejsou spíše vnitřní než vnější. Ostatně se zdá, že dnes je omezení všeobecně více, především z bezpečnostních důvodů. Vyměníme si kontakty a úsměvy, slíbím link na projekt Kateřiny Šedé (a dokonce si myslím, že si webové stránky otevřou), podíváme se na děti, pokýváme hlavou.

Žluté šaty
Pak jdeme na náměstí, kde si děti opět hrají s tátou s míčem. Začnu se rovnou cíleně rozhlížet. Fotí si nás fotograf. Oslovuji paní ve žlutých šatech, s dcerou, která má rovnátka (co bych za ně kdysi dala…). Ptám se paní, odkud je, je z Německa, z angličtiny se posuneme k němčině. Jsou tu na 1 den, z Pasova, kde jsou na dovolené.
Žluté šaty opakují: Co pro mne je normální život? Pro mě to jsou samé jednoduché věci, na prvním místě asi setkání a rozhovory s lidmi, ráda s lidmi mluvím, jako třeba teď mluvíme spolu. Pak do takového života pro mne patří dobrá hudba, dobré jídlo. Mně “normální život” stačí, nechci nic komplikovaného nebo příliš drahého.

Pár z Olomouce
Na lavičku vedle mne přisedá starší manželský pár, paní jí zmrzlinu. Povzbuzena dosavadními úspěchy, dávám se do řeči. Pár odhadnu na český pár, začnu česky. Dozvídám se, že jsou z Olomouce (jako dopolední Indka), že tu byli loni na dovolené a nestihli si všechno prohlédnout, tak tu jsou tak na dva tři dny, aby si to doprohlédli. Z našeho rozhovoru nevypadají moc nadšeně, zmínka o projektu Kateřiny Šedé v nich nevzbudí ani zájem, ani nějakou emoci. Otočím se na děti a mezitím mi pár stačí prchnout, paní ještě ani nedojedla zmrzlinu.

Obchodnice
Místní paní, která v centru Krumlova má obchod i tu žije.
“Jaký normální život? O čem to mluvíte? Tady se pro lidi nic nedělá…”
“Ale pan starosta říkal, co všechno se tady pro lidi dělá… A teď se tu spousta věcí děje díky Kateřině Šedé.”
“No jo, pan starosta… A myslím si, že to, co se tady teď předvádí /míněn právě projekt Kateřiny Šedé/, takhle to tu kdysi nevypadalo.”
“Ale nejde o to, jak to vypadalo či jak se žilo kdysi, jde o dnešní normální život.”
“Tak ten tady nenajdete.”

/Eva Bartoňová Veselá, čtvrtek 5.7.2018/