V pátV pátek 6.7. jsme šli s manželem naší obvyklou procházkovou trasou s našimi psy přes náplavku kolem dětského hřiště naproti reastauraci Babylon. Opakovaně tam narážíme na problém s loděmi, které vodáci vytáhnou přes chodník a zatarasí tak průchod. Vzhledem k tomu, že jedná o veřejnou komunikaci, lodě potom překáží nejen procházejícím lidem a maminkám s kočárkem, které se tak nemohou dostat na sousedící hřiště, ale znemožňují i průjezd vozidla, které má na starosti odvoz odpadů.

Požádali jsme vodáky, kteří posedávali u lodí o to, aby je přesunuli a umožnili průchod, ale bylo nám řečeno, že lodě nejsou jejich. Oznámila jsem jim, že tedy lodě přesuneme sami (jak to ostatně poměrně často s manželem děláme) a když jsme začali přesouvat první z člunů, skupinka vodáků nás napadla, křičeli sprosté nadávky se jali nám v přesunování lodí bránit. Po úderu do hlavy jsem spadla naznak.  Pád naštěstí skončil v jednom z člunů a celé by to bývalo bylo působilo srandovně, kdyby dva z mužů nenapadli mého manžela, kterého ohnuli přes odpadkový koš (později, když jsme si ohledávali rány, jsem zjistila, že mu po této akci zbyla odřenina na břiše) a nakonec srazili na zem, kde do něj mlátili. Snažila jsem se mu pomoct a jednoho z útočníků jsem vyvedla z rovnováhy a strhla ho na sebe. Dopadli jsme zase do člunu. V jednom momentě mě jeden z útočníků uchopil zezadu za krk a svíral tak, že jsem nemohla dýchat a začala jsem lapat po dechu. Když konečně sevření povolilo, protože manžel ode mě útočníka odtrhl, všimla jsem si, že jsou kolem známí, kteří vše sledovali z terásky protějšího Babylonu a přiběhli nám na pomoc.

Když se mi uvolnili ruce, zavolala jsem městskou policii, kde jsem nahlásila, že jsme byli napadeni. Přivolaní strážníci mě legitimovali a mezi tím se skupinka útočníků stačili sbalit a když strážníci dokončili zapisování mých údajů viděla jsem, jak raft odráží od břehu. Upozornila jsem jednoho ze strážníků, že útočníci se snaží ujet, načež mi jeden z nich řekl, že s tím nemůže nic dělat. Frustrací jsem se rozkřičela: „To je necháte jen tak ujet? Nebudete je legitimovat?“ Strážník mě utnul se slovy, že na něj nemám zvyšovat hlas. Potom se zeptal, jestli jsou překážející čluny moje a když jsem odpověděla, že ne, řekl mi: „Tak na ně příště nehrabte“.

Bylo mi z celé věci moc smutno. Obrátila jsem se na strážníky městské policie s důvěrou, že nám mohou pomoci, ale ve skutečnosti nechali ujet útočníky a s námi jednali jako s provinilci. Jeden ze strážníků mi ještě jednou zopakoval, že na čluny nemám příště hrabat a když jsem se ptala, jak mám tedy v podobném případě postupovat příště, poradil mi, že mám zavolat rovnou městskou policii.

Druhý den se situace s vodáky a čluny opakovala. Tentokrát jsem tedy rovnou zavolala městskou policii a mezitím jsme mluvili s vodáky o tom, jak parkují své čluny. Paní z jednoho člunu říkala, že tady není nikde napsané, že lodě nemůžou parkovat na chodníku, tak je to nenapadlo. Když měšťáci přijeli, strážník, který byl na nás tak přísný a na útočníky tak benevolentní, se ke mě přitočil a znovu zopakoval, že když nebudu na čluny hrabat, všechno bude v pořádku. Při odklízení lodí se ten strážník, který u včerejšího incidentu nebyl, podivil, že jim s odklízením ani nepomůžeme, ale my jsem si už netroufali.

Upozornila jsem našeho strážníka, že si na něj budu stěžovat. Že jsem se na ně s důvěrou obrátila o pomoc a on mou důvěru zklamal. Strážník se zatahal na hrudi za triko a výsměšně řekl: „Podívejte, jak je mi to volný“.

Nerada bych ale, aby stín padl na celou městskou policii a jejich práci. To by byl velmi zkreslený pohled. Druzí dva parťáci inkriminovaného strážníka se chovali s pochopením a korektně a díky tomuto jejich chování jsme si s manželem také dokázali uchovat důvěru i k celé instituci.  Doufám, že město brzy problém s parkováním lodí vyřeší, ať už pomocí informačních tabulí a zřízení míst k přivázání lodí. Ale pokud se bude i nadále tolerovat extenzivní pití alkoholu na vodě, těžko se zabrání problémům s agresivitou, hlukem a nehodami vodáků.

P.S. Stále se mi vrací také vzpomínka na slečnu, která mi doporučila, že když mi vadí vodáci, ať se odstěhuju třeba do Mostu. Je to absurdní představa, že lidé, kteří jsou tady na návštěvě a překračují nejen předpisy ale i hranice slušného chování, mi radí, ať se odstěhuju z místa, které je už po čtyři generace domovem mé rodiny, jen proto, že jsem si dovolila je požádat o uvolnění veřejné komunikace. Vždyť z určitého pohledu to můžeme být právě my, zbylí obyvatelé centra města, kdo představuje problém a překážku tomu, aby mohl turistický ruch volně a nerušeně probíhat.

P.P.S. Pepina pes aka vydra říční už nechce chodit k řece 🙁 Bojí se totiž vodáků a když vidí raft, táhne od řeky pryč. Nedá se jim totiž věřit: v nepozorovaném okamžiku mají ve zvyku uhodit pádlem na plocho do vody tak, že se ozve rána jako z pistole, pod mosty ještě více zesílená odrazem zvuku od mostní kontrukce. Sbohem vodní radovánky!