Rychlý nákup v coop: Až překvapivé množství rozmraženého pečiva i druhů piva, ropných derivátů všech druhů v pestrobarevných obalech od nadnárodních korporací. Snídani doplňuje kafe z čerstvě přivezeného frenchpressu. Pomaličku se probouzí všechny čtyři děti u nás a přichází i dvě od sousedů. Děti už do města nechtějí, raději leží na vybydleném linoleu a hrají hru s barevnými kostičkami, kterou si samy vymyslely.

My chceme hrát Hru o trůny, deskovku asi na tři hodiny. Je potřeba, aby moc nefoukalo, bylo trochu klidu a stínu. Rozkazem jsou děti vyhnány do ulic, Honza soused je nakládá na velkokapacitní kolečko a míří do Široké ulice. Rozložíme hru a začneme s klukama hrát. Všechny čtyři holčičky hrát nechtějí, ani si nechtěj hrát s míčem, ani s obručemi, ani s míčky: prostě chtějí být kdekoli jinde než na tvrdé dlažbě uprostřed horkého města. Hanička by ráda nějaké stromy… Pochvíli nás z dívčího kňučení zachrání Zdeňka a my se pouštíme do hry. Celou hru se nedokážu zkoncentrovat, furt mi něco uniká, přicházejí noví lidé Bobina i KŠ. Strážník opodál vysvětluje chlapcům jak rozpoznat oprávněně zaparkovaný vůz od narušitelů pořádku… (jo Babiš, Zeman a teď ještě tohle).

Později zjišťuji, že kamery z Široké ulice ze záhadných důvodů nevysílaly, takže nás v přenosu vidět nebylo. Největší, leč krátkodobý, dojem udělal nový účastník projektu Pavel, který nás velkohubě pozval všechny na večeři. Když je hra v nejlepším přichází slejvák a my balíme jak o život. Přes slejvák jsem poprvé po čtrnácti dnech pustil dětem pohádku Harry Potter a šel si se sousedy poklábosit. Pak nám dorazila vzácná návštěva a my vyrazili s osmi dětmi na procházku na ostružiny, které jsou velké skoro jak pingpongové míčky a rostou v centru na „tajném místě“. Potkávám staré známé Krumlováky a sleduji, jak se děti cachtají ve vodě, pak přes pivovarské zahrady domů. Je po dešti potkáváme se s Pavlem, už máme vínko a chystáme se k němu a on ruší pozvání na večeři. Přichází sms: zítra budou ve městě kozy… děti se těší.