Ráno jsem se probudil a pustil si dechovku. Z oken jsem vytáhl zaprděné peřiny a začal se protahovat. V 9 hodin stála pod okny Katka Šedá a kameraman Matouš. Můj den jsem začal proběhnutím se bez bot po centru. V tuhle denní dobu to nebylo, tak strašné ale občas jsem se musel vyhýbat korejské invazi. Nejhorší to bylo v zahradě naproti hotelu Bíla Labuť s nejkrásnějším výhledem na Krumlov. Tam bylo korejské armády nejvíc. Přes náměstí a Širokou ulici jsem to vzal rovnou k řece a lehce spocené tělo jsem zvlažil v řece Vltavě. Kolem na lodích projížděli první vodáci a tak jsem s nimi prohodil pár slov. Doma jsem se převlékl a vzal sebou keramický džbán na vodu.

Na 10. hodinu jsem došel na náměstí na cvičení jógy. Než všichni přišli, tak jsem skočil nabrat vodu do džbánu z nedalekého pramene. Voda byla chladná a chutná. Po návratu jsem se vrátil a všem nabídl doušek. Někdo to přijal a někdo ne. Najednou dorazilo spousta dětí a ty se napili úplně všechny jedno po druhém. Mezi lavičkami uprostřed náměstí jsme si rozložili karimatky a náš manšaft začal cvičit jógu vedený jogínem Petrem. Na lavičkách všude kolem nás seděli teroristi z Koree a koukali na nás jako vyorané myši.

Hodina utekla jako voda a my šli s Katkou na předání kozy. Majitelka mi dala pár instrukcí jakože ať koza nejí žádné rostliny kromě trávy a do ruky mi dala papírový pytlík plný starého pečiva. Vyrazili jsme do centra Krumlova. Katka několikrát podotkla, že mi to s tou kozou sluší. S kozy jsem cítil stres, jak jsme se blížili do města a bylo mi jí líto ale na druhou stranu jsem si říkal, že bude mít zážitek na celý život a taky, že měla. Tempo chůze jsem nechal na ní, aby zvládala zpracovávat nové prožitky na pouti Krumlovem. Prve jsem s ní zamířil k vodě, aby se napila. Nechtěla. Šli jsme dál širokou ulicí. Kolem procházející lidé s podivem koukali, někteří si jí fotili a děti si jí hladili. Koze jsme dali pracovní název Junesko. Nebyla bíla, jak jsme všichni očekávali, nýbrž rezavá, za to moc pěkná.

Přesunuli jsme se na náměstí, kde jsme postávali delší dobu. Na řadu přišlo první vylučování. Fotografa Filipa jsem poslal sehnat nějaké pytlíky, abychom tu spoušť mohli uklidit. Mezitím kolem postávající pán nabídl koze mrkev, která do ní spadla jako nic. V klidném tempu jsme došli na Latrán. Kolem procházející Evropští lidé, koukali, smáli se, ukazovali si. Korejci hlavně fotili. Sedl jsem si na kamenou lavičku a odpočíval. Občas jsem kozu nakrmil suchým rohlíkem. Lidé chodili jeden za druhým a s naší Junesko se fotili jako s celebritou. Dva lidé mi dokonce dali za fotku do dlaně eurovou a 20 korunovou minci. Mezitím přišli lidé z dalších rodin, které jsou součástí projektu.

Jedna holčička na sobě měla šaty z Indie, a když se sama s kozou fotila, tak vypadala jako perská princezna. Abych si odpočinul, tak jsem kozu dal na hlídání klukům. Při chvíli nepozornosti se jim vytrhla a utekla. Kozu jsme začali po Latránu nahánět, což bylo jako z groteskního filmu. Potom mně oslovila novinářka a začala se mnou rozhovor. Kluci šli na procházku s kozou k vodě a tak jsem toho využil a vydal se za vydělané peníze koupit víno. Ve vinotéce v centru na mně pan prodejce moc příjemný nebyl, a tak jsem zjistil, že se další vinotéka nachází za řekou na jihu centra. Tam jsem okoštoval několik druhů rozlévaného vína. Vína byli všechny moc dobré a s pánem to byl úplné jiný příběh, byl moc milí. Šel jsem s pravdou ven, že mám jen 45kč a jestli mi za to může něco nabídnout. Řekl, že půllitr ryzlinku by mi prodal, ať prý nejdu zpátky s prázdnou. Měl jsem obrovskou radost, že se obchod podařilo uzavřít. Neodcházel jsem jen s vínem ale i super pocitem. Po návratu jsem zavolal klukům a kozu si převzal v zahradě. Koza seděla na trávě a působila spokojeným dojmem. Lehl jsem si na trávu vedle ní a odpočívali jsme spolu. Zbývali asi dvě hodiny do vrácení kozy majitelce, a tak jsem si vzal špinavé prádlo a šel si vybrat k řece.

Kozu jsem přivázal a mé oblečení namočil, namydlil a vypral. U řeky byli další rodiny s dětmi. Zakecal jsem se s koordinátorkou projektu Petrou Lewis, až mi najednou volala Katka, kde jsem s tou kozou. Majitelka už na ni čekala. Katka mi řekla ať s kozou přiběhnu, že nemá problém běhat. Rozeběhl jsem se a koza taky. Probíhal jsem úzkými uličkami Krumlova plných lidi. Tohle byla snad nejkomičtější situace v mém životě. Křičel jsem “pozor, koza”. Občas jsem já nebo koza o někoho nechtěně zavadili. Naštvaní lidé se otáčeli a když uviděli kozu, tak se začali smát. Držel jsem kozu na provaze. Kolem jedné korejské dívky jsem probíhal vpravo zatímco koza to vzala vlevo. Než jsem lano pustil, tak jsme jí trošku pošťouchli. Moc jsem se jí omluvil a myslím, že slečna na návštěvu Krumlova, jen tak nezapomene. Nakonec jsme doběhli na parkoviště a kozu vrátili. Paní majitelka, Katce prozradila, že jí v její projektu moc fandí a odjela. S Katkou jsem se vrátili do mého domu.

Potřeboval jsem pověsit prádlo, ale ještě předtím natáhnout šňůru mezi domy. Šel jsem se proto zeptat do domu naproti. Zazvonil jsem a po chvíli na mně vykoukl z okna nějaký pán. Snažil jsem se na něj být nejpříjemnější, jak jsem jen mohl. Mou prosbu si slušně vyslechl až do konce a pak mi řekl, že si o našem projektu nemyslí nic pěkného a zabouchl dveře. Aspoň jsem to zkusil, řekl jsem si v duchu. Katku napadlo, že dům od vedle vlastní město a mohla by o něho sehnat klíče. Udělala jeden telefonát a my jsi šli pro klíče. S kameramanem Matoušem se nám podařilo mezi okny upevnit kladkový systém s provazem na sušení prádla. Vyvěsil jsem pár kousku prádla mezi, kterými nechyběli ani mé boratky (zelené plavky známeho Borata).

V podvečer jsem vzal zakoupené víno, keramické kalichy a vyrazil do kempu k řece, kde hráli místní muzikanti. S Katkou jsme si přiťukli na zdravý. Byl jsem myslí, tak nadšený pro projekt, že jsem si neuvědomil, že si nosit vlastní občerstvení se nehodí. Když to zmerčil majitel kempu tak do málem klepla pepka. Po chvíli jsem se mu šel omluvit s tím, že už to nikdy neudělám. Omluvu nebyl schopný akceptovat a vyzval mě, abych odešel. Po cestě domů jsem potkal Hozíka a jeho kamaráda Dana. Za stavili jsme se u břehu řeky a rovněž si přiťukli lahodný mokem z Jižní Moravy. Doma jsem si krátce odpočinula a vyrazil znovu ven. Vrátil jsem se do hospody, kde jsem nechal Honzíka s Danem. Pořád tam byli. Měl jsem radost, byť už byli na odchodu. Na pivo jsem neměl chuť a tak jsem si objednal horký čaj. Seznámil jsem se s místními lidmi servírkou Adélkou, zdravotní sestrou Miško, režisérem Markem a bláznem zvaným Párek. Jako s novým podoprovatelem projektu Unesco se semnou dali do řeči. Začali se mnou sdílet své názory. Rovněž začali kritizovat kozu, či boratky. Začali na mně vyvíjet tlak a testovat mou pozici. Já jsem v tom měl jasno. Projekt jsem přijel podpořit a nehodlal jsem ustoupit ani o piď. Měl jsem pocit, že každou chvíli dostanu přes hubu. Moje odvaha jela na plné obrátky a dal jsem jim jasně najevo, že myšlence projektu bezmezně věřím. Po chvíli tlak ustal a já jsem jim zatancoval můj životní příběh. Díky místnímu “oregánu”, které jsem si zakouřil jsem dokázal celou situaci nacítit. Pochopil jsem, že místní lidé soustavnou korejskou invazi trpí jen proto, že z vojáku mají peníze. To však není případ projetu Unes-co. Ze kterého nic nekape, ba naopak se snaží se jít represí proti intenzívnímu turismu, který místní tradiční společnost vyčerpává. Byť se mi zdá za dva dny mého pobytu, že naše aktivity jsou pro turisty ještě atraktivnější a mohou přivést ještě více návštěvníku. Každopádně jsem ve zkoušce obstál a i uvnitř sebe sama se ujistil, na čí straně jsem a co vlastně tady dělám. Nejvíce rozhodující pro mně je, že mně projekt Unes-co baví (tečka)