Nedělní dopoledne

Do včerejšího zápisu zapomněl Honza zmínit naše dopolední aktivity, které jsem absolvovala s Matoušem a Štěpánkou. V půl desáté jsme se s dětmi rozhodli, že půjdeme do místního katolického kostela sv. Víta na mši a poté se stavíme na jógu, která je každý den na náměstí. Kostel je nádherný, byl i docela plný. Přišli jsme na konec kázání a stihli jsme i varhany v akci a přímluvnou modlitbu. Nevím, jestli je běžně v takovýchto kostelech stroj na pamětní mince, každopádně to na mě působí tak, že na turismu se snaží vydělat i církev, i když to nemá zapotřebí.

Jóga je i na kostkách na náměstí příjemným protažením a ještě teď cítím její dozvuky. Bohužel ji nestíhám každý den, neb se snažím dopoledne pracovat na počítači. Po józe jsme se prošli ještě přes Širokou (na kameru) do Ukradené galerie. Moc se nám tam líbilo a je super, že Petra dává místním k dispozici tvůrčí prostor. Snad je i náležitě využit. Naše děti by se tam nastěhovaly okamžitě.

Matouš se svým dortem

Děti v Ukradené galerii

Vycházka s pávem městem – dobrý slunečník i deštník

Když jsme se opět přes kamery na náměstí vrátili domů, byl pro nás nachystám oběd! To náš tatínek strávil nedělní ráno, dopoledne i poledne dopisováním těchto reportů…

Díky ženě za předání kormidla od těchto reportů. Konečně máte i krapet osvěžení a ochutnávku jiného stylu.

Dozvuky narozenin

Náš Matouš zdárně oslavil své sedmé narozeniny a vkročil do dalšího roku života snad tou správnou nohou. Opět jsme hledali nějaké rozumné místo, tentokrát to padlo na náplavku, kde jsme z minula měli opečovanou již svoji hráz či chcete-li bazének. Voda posledními dešti celkem stoupla a rozhodně nebyla tak líná jako v předchozích dnech. Konečně jsme potkali i pár vodáků, co se cvakli. Na náplavce to není pro malý děti – vlastně ani všude po městě. Válí se tu takový latentní nikdy neuklizený bordel – vajgly, drobné střepy, nic pro miminka, která trénují drobnou motoriku a loví drobné kousky čehokoli…  Když miminko odložíte do kočárku, zkouší kamikadze akrobacii nejtvrdšího kalibru. Děti mezitím netrpělivě čekají na nafouknutí plavidel. Jako nejúspěšnější zábava se nakonec ukáže stříkání po projíždějících lodích. Je to úspěšné oboustranně. Vtipné, jemné, lehce provokující, opětované různými způsoby dle naturelu projíždějících posádek.

Teď konečně k té nové vlně v nadpise. Po nějaké chvíli už si tu připadáme napůl jako usazení. Přijíždění noví osadníci. Jedna paní s dětmi nastupuje do Široké. Poznávací znamení – kufry na kolečkách. Oblíbený předmět krumlovských hejtů. Druhým osadníkem je nějaký šílenec, co si hraje na dobrodruha. Když se jej žena ptala na jeho poslední dobrodružství, nešlo z něj nic vytáhnout. Vlastně jen to, že přijel z Prahy. Přátelsky nás pozval na večeři, pak to skrečoval. Chce zkoušet všechny ohrožené činnosti dle seznamu v katalogu UNES-CO, ale to se vsadím, že nedá – jsou tam např. i záležitosti jako „svatba“, „křest“ či „pohřeb“. Takže se už cítím napůl jako trošku místní (i když to zní troufale), když tu mám už nějaký zaběhlý provoz a funguji, najednou mi tu přijede nějaký hejsek a další noví osadníci, kteří tu budou dělat rozruch. Však uvidíme, co se z toho vyklube. Normální život má mnoho tváří a každý žije normálně tak nějak po svém…

Krumlovský rozvojový fond 

Klíčový podnik. Byznys s požehnáním a podporou města. Přitom zde je obrovský potenciál pro různá neformální boková „kamarádská“ ujednání. Kdybych byl Krumlovák, chtěl bych být jeho ředitel.

Díky registru smluv, resp. aplikaci Hlídač státu/Hlídač smluv se dozvíte třeba následující:

Bezmála stometrový byt v Široké za 12 tis. měsíčně? To není špatný.

Pizzerie pod našimi okny, kam „náhodou“ jednou zabloudil i zhýralý přisprostlý kuchař, co obráží po republice restaurace, aby jim ukazoval, jak to mají dělat. Ta platí za celý dům na Latráně nějakých padesát měsíčně.

Muzeum tortury má svoje prostory za osmdesát za kvartál…

A mnoho i zajímavějších věcí. Je to zajímavý občanský watchdog. Schválně si to někdy ve volnu zkuste proklikat.

Vize fondu do budoucna: http://www.krumlovaci.cz/clanek/64488/petr-trojak-zacina-rozvojova-faze-krumlova-dostat-turisticky-ruch-do-urcitych-mantinelu-a-penize-z-turismu-investovat-zpet-do-mesta

Nechci být za prudiče, tak raději výše uvedené video nekomentuji.

Snad jen to, že de facto jediná větší akce posledních let je nekonečně k uzoufání pomalá – rekonstrukce autobusáku. Dle registru smluv přitom ani hlavní smlouva (s největším objemem finančního plnění) s provádějící stavební společností nesplňuje zákonné požadavky pro zveřejnění v registru smluv. I jiné uskutečněné akce fondu mi nepřijdou nějak přelomové. Je to upachtěné, neakční, pomalé, bez náboje, bez vize.

Uzavírám, že město Krumlov řádově dle uzavřených smluv a plnění, co se mi podařilo najít má celkem špatné kofinancování z jiných dotačních titulů. Doporučuji i vícezdrojově. Přijmout pár lidí do odboru majetku a investic, udělat nějaký slušný audit. Mít připravené projekty a na dotační výzvy si příp. počkat. Spousta věcí lze koordinovat s krajem, jiné věci s přísl. ministerstvy, či využít evropskou dotační vlnu plující v Horizontu 2020. Ale to není problém jen Krumlova. To je problém byrokracie a personálního substrátu ve veřejné správě jako celku.

Deskovky v Široké

Chléb a hry. Hry o trůny. Šachy. Setkání s brigádníky, sousedy starými, novými, místními. Příměstský tábor malých městských policistů rozdává špatným parkujícím pokuty. Spousta rozruchů, hrát se moc nedá, je to obtížný. Žena s tričkem „freedom fighter“ potkává turistu ze Severní Koreji! Velká diskuse. Transkripce osobního zážitku je nepřenositelná. Když se konečně dostáváme do varu největších deskových bitev, začíná pršet. Hodně pršet. To nás žene od nedokončených soubojů zpět „domů“ pod střechu.

Následují návštěvy, setkání, společenský kvas.