Včera mne hned dopoledne na namesti oslovil inspektor Státního úřadu inspekce práce. Myslim si, že už jsme velmi blizko době, kdy na jednoho obcana pracujiciho pripadne jeden obcan dohlizejici. Demokraticke rezimy umelce nechavaji na pokoji. Umelci vetsinou nechteji nic po statu, stat nechce nic po nich. Skoro nic. Tato inspekce prisla jiste na udání. “Vy jste účastník projektu?” “Ano.” “Tohle je vaše vnučka?” “ Ne, dcera. Vlastně syn.” “Sepíšeme s váma protokol. Kde tady bydlíte?” “Na Latráně 21.” “Jak dlouho tady jste?” “Někdy od zacatku měsíce.” “Máte pracovní smlouvu?” “Ne, já jen doprovázím manželku, ta je učastník.” “Kdy ona podepisovala smlouvu?” “Nevím.” “Dostanete i vy nejaké penize?” “Nevim, o to se stara manzelka.” “Jakou cinnost vykonavate a kde? Mate neco zakazáno?” “Mame tri stanoviste na kterych vykonavame bezny normalni zivot. Nesmime na ulici neco prodavat, vydělávat, popijet alkohol, myslim, že se taky nesmime na ulici obnažovat.” “Jak jste se o projektu dozvěděli?” Atd.atd. Snad jsem nic duleziteho neprozradil.
Milejší byla návštěva kozy domácí béžové barvy, trvale bytem v Dobrkovicích. Nechtěla nic vědět a spokojeně sežrala nabídnutou mrkev.

/David Bartoň/