„Bul jeden král a měl ceru, a von ji nemoh žádnej rozesmít, vona bula dycky smutná. Tak ten král poudali, hdo hudělá, haby se vona zasmíla, že mu ji dejí. Tak von bul jeden pastýř a měl syna, říkali mu Jirka. Von poudá: „Tatíku! Já teky pudu, esli bych ji rozesmíl. Já na vás nic nechci jenom tu kozu.“ A táta řekli: „No ták di.“

 Když se ve městě objevila koza, turisté se s ní chtěli vyfotit, děti byly nadšené a všeobecně vyvolávala spíš pozitivní reakce. Ne tak u většiny místních. Koza v centru už byla pro Krumlováky „přes čáru“, náš Jirka kozu prý týrá tím, že jí vodí městěm a když si pro kozu utrhne pár snítek vrby, po které se natahovala, je z toho veliké zle.

Po městě se sice občas pohybuje také prasátko Čufír, ale to není součást projektu Kateřiny Šedé (neboli zkráceně KaŠe), tak to nikoho neuráží. Naše smutné krumlovské princezny se rozhodují, že se nenechají rozesmát, že zůstanou smutné a že nikdo nedokáže „haby se voni rozesmíli“. A koza? Ta na to všechno háže bobek.