Ráno ještě než otevřu oči mě budí nekonečné drkotání kufrů na kolečkách. Už dávno tu měla být značka zákaz tahání zavazadel, nebo baťůžkáři vítáni. Pokřikování šikmookých jazyků s kufry se prolíná s túrováním nákladních vozů, ono otočit káru v historické uličce v kopci chce nejen mistrný um, ale i pár litrů nafty. Smrádek z aut se prolíná se zatuchlostí samotného domu, přeci jen osm set let starý dům co notabene byl posledních 70 let spíš udržován v chátrání než spravován, má svůj čmuch. Otvírám oči a snažím se zorientovat v místnosti, gotické oblouky nad postelí, ještě, že tu máme ten vývoj a umíme stropy i stěny dělat rovně. Jdu ven nejbližší pekařství je na 5. Května u copu, takže si zase dám výšlap, nahoru dolu nahoru dolu, celýjch 15 minut, a navíc měli malý výběr croasantů a vůbec žádné turecké chleby nebo francouzské či alespoň dánské pečivo. Vracím se a přemýšlím kam si sednout na kafe, všude se motají nešťastníci s fotoaparáty většími než jejich hlava, důchodci se naučili dvojkombinace berle a selfítyče v jednom, bohužel ji častěji užívají v horizontální poloze což je pro neinformované kolemjdoucí vice než nebezpečné. Lidi, zase lidi, nerovná dlažba, sem tam popelnice dokonce i vozidla a domy, všude je něco, ale najít kafíčkové posezení v zahradě kde by hrál trash metal se mi nepodařilo najít, vzal jsem alespoň zavděk kávovému zděnému stánku pražírna Ideál, doufal jsem, že seženu cibetkovou kávu, ale bohužel, pouze celosvětové standartní odrůdy, tak jsem si dal Kenya AA řízlou Etiopií, hnědý cukr sice měli, ale kokosové nebo alespoň datlové mléko do kávy nikoli. Hic jak v tropech, ale pořádný park je až na kopci, tak štráduju zas do kopce, který zdobí přepadající odpadky z košů, rozlitá piva, vajgly a kydance zmrzliny. V parku žádný koupání jen hlediště, které považte hraje až v noci. Jdu si dát někam oběd. Než člověk prokličkuje tak to chvíli trvá. Míst na jídlo je tu spousta, ale mišelinské hvězdy hnízdí v Praze a tak člověk jde dost naslepo. Louže, takové pěkné jméno, kdybych byl místní mám 50% slevu, ale svíčkovou za 170 a pivo za 40 si při pětičlenné rodině dopřeju jen jednou. Marně hledám opraváře hodin co tu ještě nedávno sídlil, ale je tam Swarovsky takový ty kusy skla ve všech podobách, chápete? Prodej cetek místo mistra hodináře. Alespoň si člověk může vybrat v jednom z 40 zlatnictví, kde krom zlata, stříbra, diamantů a vltavínů nabízejí jantarové poklady, zaručeně z české. Dal bych si něco malého třeba langoše, štramberské ucho nebo alespoň cukrovou vatu, ale všude jsou ty uherské trdelníky, všechny chutnají stejně, jako pizza vyválená ve skořicovém cukru, ještě to plní černou zmrzlinou, asi ji mají z grafitového dolu. Na náměstí není špetka stínu zajdu si k řece, přeci na opravu náplavky se tady uměli sehnat peníze, vkusné to moc není, funkční také ne, ale jak říkal dědeček, no i tohle se někomu může líbit. Voda v řece jak kafe a plná vodáků, chtěl jsem si zaplavat, ale moc hluboké to nebylo, no i na Lipně škudlej. Slunce pomaličku padá za hrad kde stále trápí to nebohé zvíře v příkopě, davy lidí se šinou někam do zámeckých zahrad, v hospodách lidi pijí a zpívají, projíždí městská policie hulákají na nějakého nešťastníka co přebral. Těsně před půlnocí nám začínají parkovat příznivci dvou kol pod okny, už jich je tam jak much, ale stále je nenapadlo vypnout motor, historické tabulky vibrují v ještě historičtějších rámech, staré domy umocňují sílu motorů a pánové se je snaží překřičet, nerad bych aby někdo Krumlov viděl jen černě, ale tihle na motorkách byli fakt bezohlední retardi.
1/4