Krumlov to má tak trochu naopak. Oproti studentským metropolím jako Olomouc či Brno, které se v létě vylidní a nikde není kloudně ani noha je tu oproti běžnému všednímu provozu v létě a zvlášť o prázdninách slušný frmol. Je zajímavé poslouchat ohlasy místních. Někteří říkají, že tu v zimě zdechl pes a jiní zase tvrdí, že je krumlovská sezóna celoroční. Tak si vyber. Je to stejný jako s těmi turisty. Někteří jsou rádi, že jim to přináší byznys, že jsou kvůli tomu hezky opravené památky. Jiným to zavazí, ruší a překáží v pohybu městem a tvrdí, že z toho není skoro žádná koruna. Otázkou pak je, kam ty peníze tečou a kde se ztrácí… Slušný příjem do místní kasy může být i z hazardu v místní části Domoradice.

Takže nuda v Krumlově? To asi ne. Spíš je důležitý rozeznat spam a zbytečnost od autenticity a něčeho zajímavýho místního.

Co chceš zažít?

Hlavní otázku, co si pořád kladu už od počátku  je autenticita. Proč jezdit do Krumlova? Proč někam jezdit? Chceš si dát svůj oblíbený burger s colou, to stejný kafe jako vždycky, koupit si stejný hadry od své oblíbené korporace, dát si vše, na co jsi zvyklý? Pak zůstaň doma. Většinu všech potřeb ti dneska zaveze zásilková služba a můžeš se vesele utopit v globální nabídce nadnárodních gigantů i bez toho úmorného cestování. Pokud chceš něco zažít, tak někam vyraž, něco zkus. Mrkni se, jak to funguje jinde. Proto přeci cestuješ, ne? Abys viděl, ochutnal, pocítil a zažil něco trochu jiného. To ale vyžaduje i od míst kam jedeš, aby zůstala autentická a odolala unylým a unifikujícím potřebám a trendům. Proto třeba nechápu řadu pseudomuzeí a výstav, které jsou prakticky všude. Určitě chceš zajet přes celou republiku do voskového muzea figurín se podívat na model Michela Jacksona, ne? Nebo hned vedle na labyrint zrcadel? Či 3D muzeum? Nebo kousek za Krumlovem na vyložený lokální tahák –  „Obři oceánů“. To chceš! Nebo ne? Proč do Krumlova jedeš? A kvůli čemu?

Výstavy přivezené a odvezené

Stejně tak narážíme při diskuzích na to, že řada místních památek a pamětihodností byla odvezena někam do Prahy do Národní galerie, aby tam byla vystavena. V lepším případě jsou zde v muzeích kopie. Je to stejné, jako když máte oproti přání pozůstalých a hrdosti místních v Moravském Krumlově odvezenou Muchovu Slovanskou epopej někam do Prahy, kde na ni ani nemají pořádně místo a tak cestuje do Japonska a kdovíkam. Vlastně asi moc nevíme, čí jsme. Stejně tak někde něco pořád lovíme a naháníme, ale nemá to tu štávu. Zkusme být trochu sví. Hledat zajímavosti svého místa a umět je prodat, nenechat se  zlomit a ohnout nějakými líbivými trdelníky, jantary a dalšími přivezenými kratochvílemi.

Divíte se pak turistům, že si přivezou do města své čínské restaurace, agentury a průvodce, když od nás nemají autentickou zprávu, za čím si vlastně stojíme a z čeho vycházíme? Vždyť cesty jsou a kulturní podhoubí v Krumlově je ohromné. A inspirace je tu ohromná, své by mohli vyprávět Erich Maria Rilke, Karel Čapek, Adalbert Stifter, Ladislav Stehlík… Jen to nějak neumíme využít a neumíme s tím pracovat. I současných umělců je kolem dost. Schieleho kulturní centrum s tím pracovat začíná. Zajímavé je hledat místní motivy. Třeba děti se už docela dobře znají s místní umělkyní Evou Prokopcovou. Ta má svá díla svázaná s rodinou, Krumlovem a vypadají jako určitá součást vlastní terapie. O to zajímavější je pak zabrousit všetečnými otázkami do citlivých krajin koutů umělkyniny duše. I ty střípky vždy napoví něco tajemného a zajímavého.

Co je starší, to je lepší

Když se bavíme s turisty, kteří by i pár chvil strávili mimo město, často je jejich otázkou rok, letopočet. Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Dívčí Kámen – kdy, jak starý? Hmm, dvanáct set, to dobrý. Patnáct set, to ne… Nikde ale moc nenarazíte na to, proč vyrazit na pár chvil kolem. Kdyby byla turistům lépe nabídnuta paleta či vějíř možností kolem včetně těch souvisejících příběhů. Asi by se ten kýžený turismus rozptýlil geograficky i dobou celkově strávenou, neřkuli v neposlední řadě i financemi zde utracenými…

Ráno na náměstí potkáte místní průvodce v rámci „Free tour“. Žijí z dobrovolných příspěvků, tzv. „tips“, které jim účastníci dle svého uvážení na konci přispějí. Je to fajn vhled do místních reálií. Lepší, nežli si koupit za slušný obolus placenou tour infocentra s názvem „Krumlovské tajemno“, kde prostor pro ohodnocení výkonu průvodce už máte předem daný. Navíc to tajemno se v celé skupině či shluku turistů, vytváří celkem špatně.

Cikánka

Uprostřed města na Dlouhé je zapomenutý kousek autentického Krumlova. Kdo nebyl v Cikánské jizbě, jakoby ani Krumlov nenavštívil. Milan Kotlár je jedním z původních Romů, co drží poctivý byznys a nebojí se tlaků z vnějšku. Při vstupu do klenutého průchodu se dozvíte pár kratochvílí, jakože halušky jsou“gypsy pasta“, apod., ale o to nejde. Jak nastane večer, tak to v Cikánce ožije. Aranka, oheň, živá cikánská muzika – housle, harmonika, kytary… tanec na stole, tančí celá hospoda. Není to pro snoby, ale je to opravdový, autentický, identický. Je to živý, kulturní. Natěsno dle volnýho místa přesedáte, má to sociální podtext i s tím, že hned máte spoustu nových sousedů a tak dojde na politiku, fekální humor, kulturu, lidský vztahy, místní historky.. zkrátka vše, co v pořádné diskusi během večera hledáte. Prostě i to, proč naši předkové do hospod chodili a proč má význam do nich chodit i dnes. K tomu cikánskej guláš, nakyslý řízný pivo. Je to živelný, potkáte se s řadou místních postav. Je to život sám v usínajícím městě. Tak si představuji v dobrém to nejlepší z české hospodské kultury…