Pohled na mapu

Krumlov je fajn. Každý, kdo sem přijede, třeba jako návštěva, tak to hned říká.. „Jé, to je hezký, to je krása.“  Ale po několika dnech jen v tom samotném centru toho na vás začne být moc. Zvlášť, pokud jste zvyklí žít trochu poustevnický život někde na konci světa. Tak nezbývalo, než se podívat kousek za město někam na chvíli pryč.  Prostě vypadnout a pročistit hlavu. Z Krumlova to je coby kamenem dohodil na Šumavu či Lipno, ideální kombinace pro agenturu cestovního ruchu nakombinovat to tak, aby bylo pro turisty srozumitelné, že zde mohou i v blízkém okolí klidně strávit bez problémů nabitý týden, nikoli pouze tři hodiny průchodem města. Zkrátka poloha města je moc zajímavá. Město na soutoku Vltavy a Polečnice vetknuté mezi meandry přitom sevřené kopci je prvním velkým sídlem, když jedete z jihu od rakouských hranic. Co je zvlášť zajímavé, vás trkne při pohledu na vyfasovanou mapu Lipenska z info-centra  možná až napodruhé: na rakouské straně je ohromná spousta malých sídel, statků, gruntů a malých vísek. U nás jsou to bílá místa na mapě, terra incognita, „hic sunt leones“, resp. vysídlená místa bývalých Sudet. Smutná vzpomínka na rozervanou minulost naší země.

Pasovary

Uprostřed této mapy z info-centra (více třeba na visitlipno.cz) nachází se zaniklá vesnice Pasovary. Ta je cca 10 km jihozápadně od Krumlova mezi obcemi Slavkov a Světlík. Je to zapomenuté místo v podhůří Šumavy. Mezi vlnícími se kopečky, pastvinami a lesy nachází se zbytky gotické tvrze ze třináctého století a německé vesnice (rozuměj Pasovary – osídlenci přišli z Pasova), vysídlené po válce. Kamarádi kamarádů v této „vesnici“ žijí. Je to oáza přírody, klidu a ticha uprostřed tohoto uhoněného světa. Představte si jurtu, rozvaliny kamenných staveb/zřícenin, starý ovocný sad, ořechy, louky a pastviny plné krav (takových hezkých, chlupatých masných plemen) a koní. Najdete tam středověkou věž, prévet, studnu, maliny, hrušky, ale i obvodové zdivo zaniklých domů, krásně divokou krajinu uprostřed ničeho. Genius loci tu stříká ze všech stran. Z dnešní divočiny je znát, že byla dřív osídlena. Duch místa je ohromně silný a občas máte pocit, že na vás promluví. Je to tajuplné, romantické, klidné, nespoustané, opuštěné. Má to v sobě nepopiratelnou sílu.

Grilujeme na ohni. Všechno je najednou takové opravdičtější. Maso je šťavnaté a křupavé, uhlíky žhnou do noci. Nejsou tu nějaké kulisy turistům, nejsou tu prachy, hluk, elektrika, není tu nic. A to je ohromně osvobozující a očišťující. Je tu jen pár kamarádů u ohně. Na nebi hvězdy nezkalené světly z civilizace. Vypadá to, že na nás ta nebeská báň spadne… Spíme na ovčích rounech, kožešinách. Je to tu neskutečné. Dozvídáme se zkazky nejen o historii Krumlova, ale i tohoto místa.

Pasovary měly svého času bezmála čtyřicet domů, kapli, hasičárnu i vlastní hostinec. Fotky vesnice se dají pro představu najít třeba zde: http://www.obecsvetlik.cz/fotogalerie/pasovary

Odsun Němců probíhal na Českokrumlovsku různě. Třeba pasovarští měli ještě chvíli času, aby si pozvali fotografa a vyfotili se se svými domy na rozloučenou. Proto se dají i ve fotoateliéru Seidel v Krumlově najít některé kousky, kde uvidíte dnes už zapomenuté rodiny, co se fotily před svými domy v Pasovarech. To si kolikrát řeknete, jak je život pomíjivý a prach jak sedá na černobílé fotky, keře obrůstají zbytky staveb v divukrásné přírodě, lidské osudy a příběhy pomalu zapadají časem… Avšak kontinuita a návaznost generací předchozích na konání naše je znát. Určité vazby, kořeny a návaznost nezapřete. Jsou věci, které nedohoníte. A tak myslím, že jeden z problémů Krumlova může být v tom, že jde o město, ve kterém bydlí přistěhovalí lidé, kterým prakticky nepatří, resp. k němu nemají a nemůžou mít tak hluboký zakořeněný vztah.

Však kdo je krumlovák? I jazykově, krumlovák je něco jak otvírák. Vznosněji a hrději zní třeba „krumlovan.“ Na takové označení jsem však mezi „krumlováky“ nikde nenarazil.