Autobus nám jel až odpoledne a tak jsme se šli s Péťou schladit v těch vedrech k vodě. I v den odjezdu jsem zrealizoval jeden z nápadů, který se mi líhnul v hlavě delší dobu – kde pověsit hamaku. Můj plán natáhnout to mezi stromem a kamenem fungoval, z čehož jsem měl obrovskou radost.

V kebabu jsme si dali poslední falafel s hranolky a mangovým džusem. V Egonu jsme si vyzvedli baťohy a při loučení jsem panu s knírkem pověděl, aby si vážili svého krásného města a šel. Čas v Krumlově utekl doslova jako voda a já se nestačil divit kolik dobrodružství jsem zase zažil.

Jako vždy bylo potřeba udělat to nejtěžší a sice samotné místo opustit nejen fyzicky ale i emočně. Ten pocit, když se člověk stěhuje, když opouští něco, co miluje, kde mu bylo dobře není jednoduché pro nikoho. Já jsem tento proces zažil tisíckrát na mých toulkách po světě a přesto to nikdy není jednoduché. Člověk prostě musí nahodit baťoh a jít dál. Určitě to je mnohem jednodušší, když člověk není sám. Uvnitř sebe sama si to však musíme projít vždycky sami.

Život je cesta a tu je třeba projít celou. Vším čím procházíme po našem fyzickém světě nutně procházíme emočně uvnitř našich duších. Uvnitř našich chrámů, kde se setkáváme pouze se sebou samými – s bohem – vesmírem….🙏