Hanka

Na naší „komunikační“ šňůru na prádlo věším cedulku „Jsme na Plešivci“ a s Márinkou se vydávám směrem k největšímu krumlovskému sídlišti. Matěj si mezitím dá partičku šachů s panem Kyselkou v Široké.

Na Plešivci jsem naposledy byla asi před pěti lety, kdy jsme tu v rámci dlouhodobého výzkumu Univerzity Karlovy dělali velké dotazníkové šetření proměn kvality života v malých českých městech. Vzpomínám si na dlouhá vyprávění místních, která široce přesahovala rámec toho, na co se v dotaznících nacházely kolonky i na lehkou nervozitu při vstupování do cizích příbytků. Z toho výzkumu jsem si přivezla jenom dvě fotky – na jedné byla parta plešiveckých dětí, všemožného věku i sociální vrstvy, smějící se do objektivu; a na té druhé změť asijských turistů, které jsem vyfotila při výletu do centra. Přišlo mi to tehdy fascinující a doteď je pro mě Krumlov rozkročený v hranicích těchto dvou skupin.

Byla jsem proto zvědavá, jak se Plešivec proměnil a jak na mě bude působit teď, po víc jak týdenním životě v centru Krumlova. Matně jsem si vybavovala cestu na sídliště, která mi v paměti připadala docela rychlá a krátká. S malým dítětem na odstrkovadle se ale proměnila ve strastiplnou pouť prošpikovanou adrenalinovými chvilkami na úzkém chodníku vedoucím kolem rušné silnice. V duchu jsem si říkala, že určitě existuje nějaká schůdnější a přívětivější trasa, kterou budeme muset při zpáteční cestě vyzkoušet.

Konečně dorážíme na Plešivec, Márinka už je pěkně zpruzená dlouhou cestou, a tak jí slibuju návštěvu hřiště. Prvního kolemjdoucího se ptáme, kde bychom nějaké našli – prý někde nahoře je nějaké malé, Mári protestuje, že už nikam nejde, a tak se dáváme do řeči s dvěma kluky, co si na prastarém vyasfaltovaném plácku opodál hrají fotbal. Je jim tak 5 – 8, jsou fajn a nevadí jim, když se k nim přidáme. O chvilku později se k nám připojuje další maminka s dítětem v nosítku a asi pětiletým synkem, je to zábava, přichází další dvě děti, a tak s neznámou maminkou vyklízíme pole a dáváme se do řeči. Vypráví mi o tom, jak s partou kamarádek opakovaně neúspěšně žádaly o finanční podporu na výstavbu nového hřiště nebo vytvoření nějaké klubovny, kde by se mohly za špatného počasí scházet, jak město do Plešivce neinvestuje a jak je unavující stále dokola se snažit něco aktivně měnit, když město nepřichází s žádnou podporou. Že se jí zdá, že investice do různých městských částí plynou spíš podle toho, kolik zastupitelů v nich bydlí a že jí to už fakt nebaví, bydlet „na vystrkově“. Že vypravit se do centra pro ni znamená v podstatě celodenní výlet, který začíná i končí onou strastiplnou cestou, kterou jsem před chvílí absolvovala s Márinkou a která mě tedy čeká za chvíli znovu. Je mi z toho ouzko, ráda bych ji něčím podpořila, ale začíná pršet, a tak se zběžně loučíme a rozcházíme. Plešivec je v dešti šedivý, ale aspoň – na rozdíl od centra – bujně zelený.

Cesta nazpět je krušná. Vpřed mě žene jenom idylická představa vylidněného města a prázdných ulic bez turistů, kteří se určitě schovali před deštěm do kaváren a restaurací. Omyl! Prodíráme se mezi masou obřích barevných deštníků, ulicemi, které jsou tím pádem ještě plnější, a já jsem vlastně ráda, že žádný deštník nemáme, protože postupování vpřed by s ním bylo ještě náročnější. Jsem ráda, když dorazíme domů.

Odpoledne se vydáváme za deště do Široké a bereme s sebou moka konvičku a plechovku mleté kávy. Před dům vytahujeme nejdřív slunečník, který nám teď poslouží jako velký deštník a dále plotýnku – máme v plánu vařit kafe zdarma pro kolemjdoucí. Píšeme cedulku v češtině i angličtině a čekáme. Hustě prší, a tak nám to přijde jako fajn věc, moct se zastavit na chvíli na kousku sucha a dát si k tomu ještě teplý kafe. Čekáme. Matyáš naštěstí spí v útrobách domu, já si s Márinkou hraju v pláštěnkách s míčem a Matěj trpělivě vyčkává pod slunečníkem/deštníkem na nějaké zájemce. Kafe stydne, tak ho vypijeme a uvaříme nové, aby bylo čerstvé, nakonec na něj zveme pana Kyselku, co vevnitř v bytě opravuje kufr na šicí stroj, chvíli si povídáme a doufáme, že příklady budou táhnout a někoho z cizích kolemjdoucích to osmělí. Neosmělí. Po takřka třech hodinách se blíží šestá hodina, Matyáš se budí a já už to chci zabalit. V tom k našemu kávo–stolečku přichází jakýsi pán, cizinec, kafe si dá moc rád, jen si skočí ještě naproti k Vietnamci koupit deštník. Jsem z toho úplně zaskočená, to snad není možný, a vážně to není možný, protože se o chvíli později ukáže, že nejde o ledajakého kolemjdoucího, ale o rakouského novináře, který s námi přišel udělat rozhovor. Chvíli si povídáme o účasti v projektu i o tom, jak tu už tři hodiny čekáme s kafem zdarma a on je náš první zájemce nebo o tom, jak na včerejší schovku na náměstí nikdo kromě nás nepřišel. Je to taky určitý druh zkušenosti a o městě to taky něco vypovídá, říká s jistou omluvou v hlase. Má pravdu. Loučíme se, balíme naši pop–up kavárničku a v dešti opouštíme Krumlov směr víkend.