Márinka zůstala na chalupě u babičky a dědečka. Sedíme na Latránu u skládacího stolečku, Matyáš si hraje s odstrkovadlem a my s Matějem mastíme pexeso. Jsem ráda za tu nabytou odvahu dělat ve veřejném prostoru i to, nad čím ostatní ohrnují nos nebo kroutí hlavou. Resp. nad čím převážně Češi ohrnují nos nebo kroutí hlavou. Nevím, jestli je to tím, že cizinci v cizí zemi přijímají vše, co vidí jako normu, protože místní hranice toho, co je normální, ještě poznávají nebo z odstupu pozorují, a nebo jestli je to tím, že my Češi raději nevybočujeme ze zajetých kolejí a dráždí nás, když to někdo jiný dělá. Nenápadně nás přijde obhlídnout i paní prodavačka z bonbon obchodu vedle kavárny Zapa. Když jsme tu minulý týden nechávali kolemjdoucí psát na plátno, co se jim v Krumlově líbí a co jim tu chybí, Márinka se při lezení po kočárku překulila a upadla. Paní prodavačka pak po tom, co jsme odešli domů, přišla za kameramanem Matoušem, který akci natáčel, a s výtkou v hlase se ptala, proč raději nenatočil, jak nám dítě vypadlo z kočárku. Nechápala jsem to a přišlo mi to prostě zlý, především ta očividná ne-přímost jednání. Proč nepřišla rovnou za námi? Zaráží mě i častá argumentace místních podnikatelů/prodavačů/číšníků, že s projektem nesouhlasí, protože je podle nich pouhým divadlem pro turisty, které tu oni nechtějí. To je ale přeci naprosto paradoxní a pokrytecké, provozovat podnik, který žije převážně z návštěv turistů a odmítat tedy něco, co podle mého přesvědčení podporuje turismus. Znamená to tedy, že s námi mluví především z pozice obyvatel města, kteří jasně vyjadřují nesouhlas s hordami turistů? Tím pádem musí být ale neskutečně rozdvojení. V práci úsměv na turistu, doma vztek na turistu.

Po obědě jdeme na náměstí. Je tu nežitelně. Kdo může, mačká se v maličkém stínu, který vrhá kašna, zatímco lavičky zejí prázdnotou. Chvíli se tulíme na schodech kašny k pár korejským a britským turistům, a pak si radši zajdeme domů pro nafukovací matraci a do Široké pro slunečník a u jedné z laviček si vytváříme v zákrytu za oleandrem trochu stínu. Ležíme na náměstí za bílého dne. Z našeho stinného úkrytu pak sledujeme kolemjdoucí a počítáme vteřiny odvážlivcům, kteří si zkusí sednout na rozpálenou lavičku poblíž. Nejdéle vydrží slečna, která tu – jak se později ukáže – čeká na svého milého. Pro lásku se musí trpět, vydrží rekordní 2 minuty 7 sekund. Ostatní se pohybují kolem minuty. My to tu vydržíme asi půl hodiny, během které přemýšlíme nad tím, jak by se tenhle problém rozpáleného náměstí dal vyřešit. Stromy? Povolily by je památkáři? Obří slunečník, který by se dal na zimu složit? Natažená lanka nad hlavami lidí, po kterých by se mohly pnout nějaké popínavé rostliny? Naše oblíbená Lublaň měla vytvořenou na Prešerenově náměstí “zónu vlastního počasí”, kde ze sítě natažené v dostatečné výšce při horkých dnech nepřetržitě padala vodní mlha. Jednoduché a efektivní i efektní řešení. Nevnucujeme, ale stojí za to ukázat, že správných řešení může být nespočet a nemusí nutně stát miliony. Samozřejmě architektonická soutěž, diskuze s obyvateli atd. může přinést dlouhodobé kvalitní řešení. Za málo peněz lze výrazně zlepšit v krátkém čase prostředí města již teď a nezatížené velkými očekáváními přinést důvtipné osvěžující nápady.

Oslovili jsme také na ulici buskery z Českých Budějovic jestli by nechtěli zahrát na bytovém koncertu pořádaném námi sousedy, protože my s Hankou si netroufáme provozovat hudbu pro veřejnost. Berou si na nás číslo a prý se ozvou. Tak snad to dopadne. (update – zatím se neozvali, ale minikoncert lze stále zrealizovat i s někým jiným, klidně v námi již opuštěném bytě)

obrázek ze stránky

Odpoledne v Široké se potkáváme s Kyselkovými a dozvídáme se o změnách, které se udály během naší nepřítomnosti o víkendu. V Široké už nemáme k dispozici byt, můžeme pobývat pouze před domem. Náš původní plán vyplít tu chodník, opouštíme, přijde nám nesmyslné chovat se k něčemu jako k vlastnímu, když si nemůžeme dojít dovnitř ani načepovat vodu nebo umít ruce. Pokud chce někdo iniciovat změnu, být jen pouhým pozorovatelem nestačí.