Po návratu z promítání a přípravě štrůdlů na rozlučkový snídaňový piknik na ulici se sousedy mě čeká ještě jedna sranda. Přespání na náměstí ze seznamu ohrožených činností. Tuto aktivitu si chtěl vyzkoušet i Roman z Krumlova, se kterým se scházíme přesně o půlnoci v lavičkovém trojúhelníku. Sebou mám jen spacák, nafukovací matraci a občanku pro všechny případy. Protože je od pouličních lamp dost světla, umisťuji matraci napůl pod jednu z laviček, takže vzniká vhodný stinný zákryt. O půlnoci byl relativně klid a hluk od procházejících lidí se zintenzivnil kolem jedné ráno. Za dne jsem si nikdy na náměstí nevšiml hodin, ale v noci je dobře slyšet odbíjení každou čtvrthodinu. Úplný spánek přichází kolem druhé ranní. Za celou noc se nám nikdo nevyčůral na hlavu ani nás nevyhodila městská policie, která náměstí objížděla, takže Roman ráno konstatoval: “nebylo to nakonec takový vzrůšo, jak jsem čekal”. Jde to. Příště bych byl pro hromadné přespání v řádu set lidí a zhasnuté náměstí, jako třeba každoroční happening. I když při jedné večerní procházce městem jsem si docela užil chrápání z otevřených oken, tak nevím, jak by to dopadlo.

V půl deváté ráno rozkládáme na Latránu deky a všechny rodiny tu společně, naposledy snídáme a trávíme čas. Je nám hezky z té spontánnosti a optimismu podtrženém ranním sluníčkem. Hanka je podle svých slov dojatá a bude se jí vlastně stýskat: „po tomhle světě přívětivých sousedských vztahů, intenzivním zažívání města a užívání jeho prostorů, zkoušení nových věcí, vystupování z komfortních zón, seznamování se s vlastními hranicemi normálna“.