Dopoledne jdeme s drobotinou na procházku. Neunikneme pozornosti skupince Asiatů, kteří mají díky neustálému snímání ulice podobné tempo, jako naše děti. Nejdříve se na nás smějí, děti jim připadají roztomilé. Pak jim bůhvíproč začne připadat zábavné k dětem přiběhnout a zezadu je postrčit a pak se smát tomu, jak se děti leknou nebo rozzlobí. Rychle tomu učiníme přítrž.

Odpoledne jede malý na odrážedle. Skupince turistek přijde velmi roztomilý a mají potřebu ho zvěčnit ve svých mobilech. Neposeda ale utíká ze záběru, tak ho bez skrupulí popadnou a „fotogenicky“ začnou umisťovat, snad aby dosáhly zlatého řezu ve svém snímku. „No, no“, volám rozzlobeně, protože brouček začíná natahovat. Nepomáhá to. Volím silnější obranu a nenechavou turistku, která malého stále „instaluje“ do záběru, plácám přes ruku. Pak dá teprve pokoj.

Nedotýkejte se prosím vystavených exponátů. Please do not touch.

Y.