Sobota 2.6.

Na naši první normální činnost v srdci Krumlova jsme se sice těšili, ale po hektickém týdnu v práci (já dělám v centru v kulturní instituci, Pavel ve škole) se nám mezi lidi vůbec nechtělo. Rozhodli jsme se začít pozvolna – Pavlovi se blížila zkouška z didaktiky angličtiny, a tedy se na náměstí na lavičce učil, a já jsem si konečně našla volný čas na to, abych se začala učit vyšívat.
Ve dvanáct jsme stáli nastoupení před Egonem, dostali jsme instrukce ohledně místa, přemístili jsme se na náměstí, chvíli jsme pátrali po kameře, aby nás v Benátkách vůbec bylo vidět, pak jsme chvíli čekali na volnou lavičku a konečně jsme se mohli pustit do díla. Po deseti minutách už nám začalo být docela teplo, po dvaceti nás začal bolet zadek a po půl hodině jsme byli vedrem, žízní a lavičkami tak zpruzelí, že jsme začali přemýšlet, kam si přesednout. Pak naštěstí začalo pršet a jelikož jsme nenašli zastřešený úkryt, kde by nás na kameře stále bylo vidět, tak jsme zvolili strategický ústup na oběd. Počítá se déšť jako překážka v pracovní činnosti na otevřeném prostranství?
Po obědě jsme zvolili lavičku otočenou ke slunci čelem, neb záda už jsme měli spálená. Moje výšivka začala pomalu vypadat jako předloha v časopise Dorka z roku 78 a Pavel se nešťastně koukal do učení. Sem tam se mi nějaký Asiat podíval přes rameno, aby zjistil, co dělám, ale zjevně uznal, že něco takového se mu kupovat nevyplatí (nedivím se), a zase odešel. Jedna paní se ptala, jestli to prodávám. Více pozornosti jsme budili u místních – chvíli si s námi o tom, proč jako idioti sedíme na náměstí v tomhle pařáku, povídal nicaraguyský, v Krumlově zdomácnělý busker, i několik našich kamarádů, ale větší rozruch okolo nás nepanoval. Pak se uvolnila kašna a přesadili jsme se. Kámen je pohodlnější než dřevěná lavička. Až když byl Pavel už učením úplně umořený a otevřel si v jednom z mých socialisticých časopisů tajenku a nemohl přijít na značku ruských letadel na tři, jsem se přimluvila nějaké okolojdoucí rusky hovořící rodině. Po jejich značném překvapení, že v Krumlově (vážně?) jsou nějací stálí obyvatelé, nám poradili a překvapivě mile si s námi popovídali (anglicky mluvila jen maminka). Na to, jestli zkratka letadel Tupolev bude v tajence z roku 74 OAO a nebo OKB jsme ale ani společnými silami nepřišli.
V šest jsme prchli a v Široké jsme si dali kávu a popovídali si s domácími. Maminka má můj obdiv, já bych svoje dítě samotné venku v kočárku asi nenechala ani s otevřenými okny – během půl minuty naší nepřítomnosti už se s kočárkem za nadšených výkřiků fotily Korejské slečny a velice se divily, co se mi na tom nelíbí.
Součet – Na náměstí se učí a tvoří překvapivě dobře, šum lidí je totiž nekonkrétní a na soustředění příjemný. Lavičky jsou ale na delší sezení děsně nepohodlné, nesmyslně natočené v trojúhelníku čelem k sobě, takže není možné pozorovat okolí, jen další a další turisty. A není ani kousek stínu, před sluníčkem nebo deštěm se zkrátka schovat nedá. Když nám došla voda, nepřišli jsme na to, kde si ji nechat dolít – museli jsme až do Široké.

(Apropos – voda v kašně nad ZUŠkou je nebo není pitná? Je to někde napsáno?)

Proti focení jsme se pokusili bránit protiútokem – nikdo přece nebude chtít naše foto, když v něm na ně budeme mířit telefonem, ne? Hm, není tomu tak.