Vyhřátá kamenná lavička,

vyhřátá zeď.

Latrán. Teď.

Peřiny v okně,

bílý pes s černýma ušima na vodítku,

kočka v okně, mourovatá.

V okně muž s dvěma dětmi

v červených pyžamech,

turisté z Asie si je fotografují,

já si fotím turisty, jak si fotí

mého muže a děti,

všichni se usmívají a my s nimi

v jejich foťácích poslední generace,

na jejich paměťových kartách,

poletíme do Japonska,

projdeme – neviditelní – bezpečnostní kontrolou,

do Japonska, do toho Věčného Japonska –

tak se jmenovala kniha, kterou napsal

můj strýc, vlastně prastrýc, a prý tam

měl i dítě, tak jsem možná

pokrevně spřízněná s někým

ze skupiny japonských turistů,

i proto možná píšu haiku

a ráda bych zkusila vykládat

švy a jizvy zlatem, plátkovým

zlatem, které se téměř neznatelně chvěje

a vydává téměř neslyšitelný tón,

tón úzkosti.

V černém tričku s kapuckou

mám zapíchnutý odznáček UNES-CO,

you can also go to the bank

to exchange money,

říká průvodkyně s mikrofonem a ve slamáku.

Projeli popeláři, odbíjejí zvony, jako na Malé Straně,

prošli další pejsci, majitelé shodně

telefonují z iPhonů v bílých pogumovaných obalech,

”srdcem Jihočech” jede kolem vůz s pivem Český Krumlov,

je tu horko, možná by to chtělo klobouk.

Paní z Japonska si chce koupit boty.

U Bati. Nad Baťou bydlíme.

Ť se dotýká naší okenní římsy.

”Hele, to je Havaj, ten normální život!”

Teď jsem zapomněla, co jsem chtěla napsat –

mezi házením míčem a střílením z praku

nastříhanými barevnými kousky houbičky zn. Vileda.

”Nikdo si nás nefotí…” říká zklamaně Jakoubek (5), když s Emičkou (5) sešli na ulici a minutu si je nikdo nefotil.

Pokus o styk s domorodci – pán vypadal, že mluví česky. Mluvil. S nadějí jsem se zeptala, Jste odsud?, Nejsem, řekl a odešel.

Nakreslily jsme s Emičkou křídou růžové srdce

”Milujem Český Krumlov, napiš tam,” říká Emička.

Druhé srdce je zelené: “A Benátky taky!”

Byli tam lidi, říká Emička, teda turisti, opravila se.

/Eva Bartoňová Veselá/