Už si pomalu zvykám na to, že se od 10h ráno na Náměstí Svornosti cvičí. Jednou joga, jindy cvičení vycházející z čínského systému. Předcvičuje Lucka nebo Petr. Párkrát jsem se také připojila. Občas se přidá i někdo z přihlížejících, většinou ale vše se zaujetím sledujou.  Líbilo by se mi, kdyby takové společné lekce jogy pro veřejnost pravidelně probíhali třeba v městském parku, nebo v pivovarských zahradách. Dovedu si představit, že by se i turisté rádi připojili. 

Tak udělám pár fotek a pak už spěchám do kanceláře UNES-CO, v přízemí budovi radnice, kde máme k dispozici zázemí v podobě krásné místnosti se zrcadlem, kde úřadujeme vždy od 10:00 do 11:00. Pod oknem je lavička, která je téměř stále obsazená turisty. Ti vidí, že v otevřeném okně se něco děje, že tam aranžuju letáky projektu, ale málokdy mě sami osloví. V naší kanceláři jsme se ale dali do řeči s paní, která tam měla nějaké zařizování. Ptala se na projekt a mluvila o něm poměrně skepticky: že projekt nemá šanci něco změnit a že až skončí, vše se vrátí do stejných kolejí a aby se opravdu něco změnilo, museli by se do centra znovu nastěhovat lidi. V tom jsme se shodli a já se jí ptala, jestli ona by v centru bydlet chtěla. Odpověděla, že bydlí v paneláku a kdyby byla příležitost, do města by šla hned. Ptala jsem se, jestli by jí nevadil hluk z kufrů na kolečkách uprotřed noci a věčný proud turistů. Jen nad tím mávla rukou: jí by se v centru města líbilo. I v paneláku přece slyšíte občas hlučné sousedy. Kvůli životu v krásném centru města, se nějaké to nepohodlí vydrží.