Dnešní ráno pro nás začalo velmi časně. Na terásku pod našimi okny si posedali mladíci s pivem v kelímcích poté, co jim zavřeli hospodu a večírek mohl pokračovat. Bylo 5 hodin ráno. Když jsme je slušně požádali, aby odešli a nechali nás spát, vysvětlili nám, že bydlíme ve městě a musíme si zvyknout. Jeden z nich začal pokřikovat na našeho syna, ať jde ven si to s ním rozdat se dokonce pokoušel vylézt do okna ložnice. Neustále opakoval, že si ho najde a vyřídí si to s ním, zatímco jeho parta už mizela na mostě. Tentokrát šlo o krumlováky, žádné vodáky nebo turisty!  Všem takovým křiklounům bych chtěla vzkázat: „Ne, nemusíme si na to zvyknout, protože to jste vy, kdo porušuje vyhlášku. Zkuste se vžít do naší situace. Vy si uděláte jednou za čas party pod cizími okny a nelíbí se vám, že vám ji někdo naruší. Uvědomte si ale, že za těmi okny bydlí lidé. Že za těmi okny je něčí domov. Ano, v centru ještě pár lidí bydlí a ti si na takový způsob života nemůžou, ale hlavně nemusí zvykat.“

Myslím na to, jak se nám za poslední dobu změnil spánek. Teď spíme dvoufázově. Mezi devátou a desátou hodinou večerní upadáme do hlubokého spánku. Ruch z hospody pod okny je konstantní a majitel si tam větší křiklouny ohlídá. Kolem druhé, třetí hodiny ranní se vracejí lidi domů z hospod a tehdy se, značně posilněni alkoholem, už nekontrolují. Nejhorší možností je, když se procházející křikouni posadí na terásku pod naše okna a rozjetí z hospody pokračují v krasojízdě. Zvykli jsme si využít takové vyrušení ze spánku na krátkou procházku se psy do parku, potom se vrátíme a ještě zkoušíme pokračovat ve spánku. Jsou ale dny, jako je ten dnešní, že se situace opakuje znovu a dál až do rána.

Po dnešním vyrušení jsme usoudili, že už nemá cenu pokoušet se usnout, dali jsme si čaj a vyrazili na procházku se psy. Krumlov byl v ranním slunci krásný a my si užívali nádherné přírodní scenérie. Připomněla jsem si, že to byl ten důvod, proč jsme se do Krumlova vrátili po našem téměř sedmiletém intermezzu v Praze. Vzpomínám také na to, jaké bylo v našem pražském bytě ticho a jak jsme se dobře vyspali. Domluvili jsem se se Zbyňou, majitelem restaurace, že na terásku připevní nějaké  zábrany, které by označovali, že se jedná o soukromý prostor. Jestli to budou ale lidé respektovat, je otázka. My mezitím budeme zkoušet dospat náš spánkový deficit v době, kdy jiní lidé žijí společenský život.