Jedno odpoledne jdu za Markem Borsanyim. Pry je velkym kritikem projektu Kateriny Šedé. Zamestnan je jako pedagog mistni Stredni umeleckoprumyslove skoly, o prazdninach obcas vypomaha ve VOROPLAVBĚ. Vezu se s ním pravidelnou plavbou na voru. Všem ji mohu doporučit. Sleduji i nakladani voru na prives a jeho cestu do pristavu, odkud pak zase vypluje.
BORSANYI byl pro mne léta mýtickou postavou. Mí krumlovstí pratelé dost často zmiňovali jeho jméno. “Tenhle obraz je od Marka B., tahle socha je od Borsanyiho, tuhle hudbu složil, ten text napsal, tady bydlel… atd.atd.” Pořád někde Borsanyi. Loni jsme se konečně poznali osobně na dvoutýdenním malířském sympoziu v Kamenici nad Lipou. Ukazal mi fotky svych soch, viděl jsem jeho skvělé kresby v denících, které vzdy nosi sebou, jeho invenci v malbě jsme mu všichni zúčastnění záviděli. Jestě se stihl hodiny starat o ročniho synka a zahrát nám své Nálodní divadlo. Přestože většina účastníků sympózia byla starších než on, stal se vůdčí osobností naší skupiny. Asi i my ostatni jsme toho tolik namalovali ve snaze se mu vyrovnat. Marek žije v Krumlově pres tri desitky let. Turiste mu nevadí, v centru města by bydlel ochotně. “Ja teda vidím MB úplně jinýma očima. Daleko kritičtěji a skeptičtěji. Naprosto nemýticky, jako otráveného stárnoucího pána, kterému leze na nervy humbuk kolem kravin, které nestojí za řeč.” Podotýká k mému textu.

/David Bartoň/