Prvni pracovní den po dvou dnech volna. V době volna jsme léčili synka, ktery se buďto v sobotu na blešáku přehřál nebo chytl nějakou kratkou letni virozu. Rano se dozvidam, že maji o patro výš všechny děti vši. Vynasim pred dum kreslo a dve zidle, stolek tam uz byl, deti si dlouho a spokojene kresli a pisou. Vse probiha v klidu. Jen nekdy se utvori prilis velka skupina Číňanů, kteri si deti foti, nebo se chteji fotit spolecne s nami. Jeden Číňan nam kresli na kartičku dva znaky, ktere znamenaji “Čína”, za chvili nam kresli dalsi Číňan dva znaky pro Českou republiku. Zda se, ze i na frekventovane ulici se da cist, kreslit, odpocivat.
Po obede beru dvojcata na projizdku mestem na kolečku. Za odmenu. Mame pujcene velike, pohodlne se tam vejdou i s míčem. Spravne predpokladam, ze na namesti toho moc za horka nevymyslime. Chvili si hrajeme s micem, u kašny i všude kolem se ale usidluji hordy dětí z nějakého tábora. Tak radeji zas odjizdime na kolečku oklikou do Široké ulice, tam je vzdy podstatně klidněji. Sedime pod slunečníkem, hrajeme ruzne hry s míčem. Zas na kolečku domů, oklikou pres namesti, stale tam je ten tabor. Z domu tentokrat pěšky do Široké. Pak opet domu, vyprovodit babicku k autobusu, pres mesto do knihovny na prednasku o stavbě školy v Himalájích, odtud k rece – podivat se na vory, najist se doma. Znova k vorum na vecerní plavbu, predtim krmime chlebem ryby. Mnoho presunů. Jeste ze je ten Krumlov celkem maly.

/David Bartoň/