Jan Vondrouš, * 1953, starosta Českého Krumlova v letech 1990–1998. Do Českého Krumlova se přistěhoval v roce 1983 a žije v blízkosti centra města.

V Českém Krumlově jsem se nenarodil, ale ono lidí v mém věku a starších, kteří se tu narodili, moc není. Jsou spíš jižně odsunutí, tohle bylo německý město. Pocházím z Blatné a ve Strakonicích jsem vystudoval gymnázium. Přišel jsem sem v roce 1983 kvůli zaměstnání. Pracoval jsem v zemědělství, neb jsem zemědělský inženýr, což je v Jihočeským kraji skoro každej, protože je v Budějovicích Zemědělská fakulta. Takže ti, co byli leniví jako já jezdit daleko za studiema, jsou zemědělci. A nebo učitelé, protože hned vedle byl pajdák. Docela dobrý spojení, studovat s učitelkami… jejej! Státní zkoušku jsem složil v roce 1977, takže už leccos pamatuju.

Putoval jsem po kraji, nakonec jsem přišel sem – a mimo obor, protože zemědělství mě už nebavilo. A měl jsem štěstí v neštěstí, šel jsem do banky, tenkrát to byla Státní banka československá, za bolševika byla jen jedna banka na všechno, tedy k ničemu a na nic. Měla svoje oddělení, kde bylo třeba kontrolovat finance zemědělských podniků. Tady byl Agrokombinát Šumava, stal jsem se ekonomickým partnerem tohohle podniku a nastěhoval se do Českého Krumlova.

Nikdy jsem nebyl v žádný partaji, tím spíš komunistický, a byl jsem spíš kritik a odpůrce, ne úplně disident. V té době, jak to všude v Evropě pukalo, jsme si říkali, že to jednou musí přijít i sem. Ale pořád nepřicházelo… A člověk byl od těch 80. let už naštvanej a otrávenej, a tak jsem se aspoň informoval přes svý kamarády, odebíral jsem Lidový noviny a byl jsem furt kritickej. Když se to v devětaosmdesátým obrátilo, to jsem byl shodou okolností v Praze, 17. a 18. listopadu! Šel jsem se podívat jako každej správnej mimopražskej buran na Václavák, vystoupil jsem z tramvaje přímo doprostřed akcí, lidi se shromažďovali na náměstí a policajti je naháněli, však jsem taky prchal před skvadrou v bílých helmách s obuškama.

JAK JSEM SE STAL STAROSTOU

Přijel jsem pak do Krumlova plnej dojmů a taky dost naštvanej, protože o 17. listopadu nikdo neinformoval! Bůhví kdy prvně se v televizi něco objevilo. V Krumlově se to pak začalo vařit, založilo se Občanský fórum a já do něj vstoupil. Později jsme my, co jsme byli z banky, dostávali úkoly, vytvořila se pro nás taková ekonomická skupina.

A v tý samý době se začal hledat starosta. Možná mi to nebudete věřit, ale do Občanskýho fóra chodil nějakej pan Arnošt Bednář. A tenhle pan Bednář, to byl vynálezce, vynalezl třeba kosohrábě a podobně, ale bacha! On vymyslel počítač na kartičkách! Dřív nebyly počítače, měli jsme jeden, který tady zabíral celý patro. Ale pan Bednář měl zvláštní systém, různě děrovaný štítky, který měl sesazený s konkrétními problémy, a když chtěl něco vědět, bodl do těch štítků jehlou, a když ji vytáhl, uvízly mu na ní kartičky, kde byl ten danej problém popsanej nebo vyřešenej. No a takhle zjišťoval, kdo by byl vhodnej starosta, píchal do kartiček a pořád mu nějaký lidi odpadávali a postupně se zužovaly kritéria… A po všech kolech ten stroj vylosoval mě.

Když se mě lidi ptali, jak jsem se stal starostou, tak jsem říkal, to je velice jednoduchý, vyšel jsem Bednářovi v kartičkách. V Občanským fóru všichni věděli, že to proběhlo takhle. To byla doba revoluční, na začátku takzvané kooptace. Vždyť si vemte, jak vzniklo první federální shromáždění, to byli kooptovaní lidi z různých dalších partají, první demokratický volby se uskutečnily někdy v červnu 1990 a komunální až na podzim toho roku. Čili někde v průběhu roku 90 jsem Arnoštovi vyšel v kartách a pak jsem byl odsouhlasen Občanským fórem, byla postavena kandidátka a mělo to už normální průběh jako ve volbách, nicméně impuls vyšel od tohoto pána. Já jsem mohl říct ne, měl jsem relativně dobrý zaměstnání, ale na druhou stranu jsem nemohl říct ne. Protože když celou dobu kritizujete systém a jste v opozici, říct „do toho nejdu“ by znamenalo, že máte zbytek života držet hubu.

Když jsem nastoupil do funkce, změnili jsme spoustu věcí. Co bylo zásadní? Řekl bych, že to, že jsme si věděli rady s majetkem. Nejdřív státním, pak městským a pak s určitou formou privatizace. Zásadní bylo, že jsme na to nekoukali jako telata a nečekali, co nám stát nadělí. Centrum bylo ve vlastnictví, kterému se říkalo OPBH, Okresní podnik bytového hospodářství, ten za bolševika spravoval byty a kotelny. Takže domy v centru sice byly státní, ale správu řešil místo státu zprostředkovaně okres a lidi uvnitř OPBH to začali rozprodávat. A já jen koukal (hlavně na začátku), jak ty domy začínají poznenáhlu mizet z majetku OPBH za nehorázný ceny, třeba dvacet třicet tisíc.  Říkal jsem, že musíme rychle něco udělat, jinak si to mezi sebou kámoši rozdají, bůhví, kam to doputuje. Věděl jsem, že by to nebylo dobře, takže jsme spolu s okresem, kde byl tehdy pan Svoboda a František Mikeš, který se v této fázi zachoval totálně městotvorně, za to mu velký dík. Společně jsme vytvořili něco, co nemělo v té době v republice precedens. Dal v roce 1991 celý podnik OPBH do likvidace a v rámci ní bylo možný o majetek zažádat jako město a dostat ho zdarma. Což jsme udělali. Stát nám to – sice ruiny, všechno rozbitý, v šíleným stavu, kdo znal Krumlov v 90. letech, ví, že to město bylo z 90 % na hadry – předal tímto způsobem zadarmo.

Díky tomu se změnila jedna věc. Seděli jsme na radnici a drželi opratě a bylo na nás, jestli jsme schopni s tím něco smysluplnýho udělat. Chtěli jsme trochu regulovat, bojovat a zasahovat do rozvoje města, a to i ve vztahu ke kultuře a cestovnímu ruchu. Já říkal, chceme kulturní cestovní ruch, aby sem lidi jezdili na delší pobyty a za kulturou. Můžou i za sportem nebo za byznysem, jasně, ale můžeme to udělat tak, že táta si zajde na golfový hřiště a máma na půl dne do galerie nebo na festival, večer společně na koncert. To byla taková úvodní vize rozvoje města. Myslím si, že se nám to zezačátku docela dařilo, ale je to dost těžký udržet.

Chtěli jsme kulturní cestovní ruch, tak jsme museli dát dohromady nějaký program. Vytipovali jsme si nadregionální, evropský až světový věci, který by bylo dobrý podpořit. Pak přišlo Egon Schiele Art Centrum, já si to pozdně odpolední jednání pamatuju, vyprávěli mi o Egonu Schielem a o svým návrhu. Řekli: „Máme dvě varianty, buď to půjde do tunelu na nádraží, nebo to bude ve městě, kde to dává smysl – vazba přes matku, ateliér, jeho pobyt, městská rada ho svým způsobem vyhnala, bylo by dobrý, kdyby ho dnes zas přivítala. Uzavřený kruh. A já to viděl. Najednou mě osvítilo, vždyť to je přesně to, o co se snažíme, tohle je přesah přes hranici a míří to ven.

Plácli jsme si, jdeme do toho. Ale řeknu vám, že jsem možná rok dva dostával takovou sodovku, co jsem si to dovolil! I od lidí, co se tam pak chodili natřásat – tak tu máme centrum Egona Schieleho, podívejte se na to… Přitom by mě bejvali odvolávali, protože si mysleli, že to šlo mimo systém, i když to bylo legálně přes rozvojový fond. Nicméně všechno se ustálo a je z toho něco, na co může být město super pyšný.

VSTOUPILI JSME DO UNESCA

O UNESCO se tady toho moc nevědělo, ale někteří věděli a přicházeli s tím, že by tam ten Krumlov by asi měl bejt. A mezi nima byla i novinářka Naděžda Kalousová, pracovala v Syndikátu novinářů a zakládala nadace pro Bohemia a podobně. Objevila se jednou v mojí kanceláři a domluvila se se mnou, abych přijel do Prahy, že mě povodí po těch správných lidech. Ta doba byla divoká, revoluční, nikdo nepřišel sám od sebe a neřekl: „Vy patříte na seznam!“ Naděžda Kalousová se mnou oběhla v tý Praze kanceláře. Devadesátej rok, ministerstva plný starých úředníků, kdyby vás vyhodil někdo z okna jak Masaryka, tak byste se nemohla divit. V Toskánským paláci bylo Ministerstvo zahraničí a tam někde po mnoha temných chodbách v temné místnosti seděl úředník, kterej měl na starost památky. Řekl, co je potřeba zaprvé, zadruhé, zatřetí… A my to rozjeli.

Z UNESCA sem přijeli a jejich úředníkovi vadilo, že se chystáme vnitřní baráky privatizovat. UNESCO má dodneška k privatizaci poměrně negativní vztah, protože třeba ve Španělsku je kulturní památka neprivatizovatelná – a tím mi taky argumentoval. Jenže ve Španělsku jsou památky vesměs privátní, a pokud není, přece ji nebudou privatizovat. Říkal jsem mu, že tam je těch památek x, zatímco u nás je situace opačná, stát má všechno, máme připravenej koncept privatizace, tak to pojďme nějak zkusit. Musel jsem překládat privatizační vyhlášku, posílat jim to, aby nakonec řekli jo, takhle by to šlo. Byla to městská vyhláška č. 1, pěkně tlustá, pravidla tam byly jasně daný a podle nich se jelo. Nedokážu si představit, že by tam ty pravidla nebyly, protože díky nim byla hrozba korupce minimální. Já tvrdím, že to proběhlo úplně bez korupce, žádný úplatky, a to v tom bylo 200 domů – to si v současný době nedovedu představit.

Za sebe můžu říct, že se vstupem do UNESCO jsem žádný omezující pravidla po dobu svojí služby nezaznamenal. Žádný manuál jsme k tomu nedostali, neexistoval. Tady stále fungoval Památkový ústav, památkáři pracovali za bolševika dobře, drželi určitou linii, a to i následně. Český Krumlov spolu s Prahou a Telčí se dostal na mapu světa, ne Československa, ale světa! Do tý doby o nás nikdo nevěděl. Ještě dnes si dojeďte 50 km za rakouskou hranici a půlka lidí nebude vědět, kde je Český Krumlov. Zpočátku jsem ani nezaznamenal, že bych vnímal turismus v něčem jako vadu. Tehdy tu bylo pár lidí, co odhadovali, jak to bude s Krumlovem vypadat v budoucnosti, ale bylo jich málo. Většina lidí moc daleko nevidí, vizionářů moc není, a po revoluci jich bylo ještě míň, protože neznali nic okolo, neměli zkušenost. Bolševici měli mimo Prognostickej ústav ještě partu, kam směřovali ty chytřejší, který měli za úkol informovat o tom, kam to vedou. A já se s jedním člověkem odtud setkal a občas se s ním i poradil. Myslím si, že informace musíte přijmout ze všech stran, on měl navíc na rozdíl od nás informace ze světa. Věděl, kam vývoj půjde v cenách nemovitostí i počtu turistů. Řekl mi: „Za 25 let tady budete mít turistů, že se tu nehnete.“ Ale o vylidňování centra nemluvil.

Pak jsem potkával takzvaný pseudovizionáře, kteří vyjeli do Německa a přivezli všechny starosty, co jsou na trase Krumlov–Freystadt, a to byli pánové, který vám nic novýho neřekli. Zuli holínky a přijeli. To nebylo měřítko. Měřítko bylo jinde. Veškerý informace jsem si ověřil radši sám v terénu. A tenkrát se zrovna roztrhl pytel s různými nadacemi. Univerzita Karlova sebrala komunální politiky, dala dohromady autobus a odvezla nás do Amsterdamu na univerzitu. Strávil jsem tam nakonec skoro měsíc. Sice je systém Nizozemí jiný, ale principy fungování města jsou podobný. To byla velká škola. Další zkušenost přišla o rok později, kdy jsem odletěl za oceán do Toronta, tam už se to trochu blížilo tomu, co se teď odehrává v Krumlově. Povodili nás po všech projektech. Třeba z kultury tam měli něco, čemu se říkalo Theatre House, obrovskej barák, uvnitř dvě divadla, k tomu parkoviště, obchody. A tohle všechno komerční živilo to nekomerční – divadla. A když na vlastní oči vidíte, že to někde jde, tak si říkate: „Tady to musí jít taky!“

OD PĚTI DO RÁNA DO DESETI DO VEČERA

Město bylo v dezolátním stavu, za 8 let jsme ho pomocí různých privatizačních a městských aktivit a dotačních záležitostí dostali do kondice, která se dala srovnat s jiným evropským městem. Ale to byla práce od pěti od rána do deseti do večera, moje děti mě doma tehdy moc neviděly. První volební období bylo docela dobrý, to si s tím nikdo nevěděl rady, v druhým už vylezlo pár chytrých, který si mysleli, že by to mohli dělat líp… Možná by to mohli dělat líp, nevím, ale do jistý míry mi funkci starosty znepříjemňovali. Tak jsem si řekl, já se tady nebudu dál trápit, jsem utahanej, a když si myslíte, že to budete dělat líp, tak to dělejte. Odešel jsem dobrovolně.

Mezitím došlo v roce 1998, kdy jsem končil, ke změnám celostátní politiky. Miloš Zeman se stal premiérem a Sociální demokracie obsazovala ministerstva svými lidmi. Bylo to po krizi po „sarajevským atentátu“, kdy jedna vláda skončila a byla tam půl roku úřednická vláda premiéra Tošovského. Tehdy jsem dostal v únoru nabídku, abych šel na Ministerstvo kultury, kde jsem jako náměstek ministra Martina Stropnického strávil půl roku po dobu úřednický vlády.

K TURISMU A VYLIDŇOVÁNÍ CENTER

Jeďte se podívat do Hallstattu. Oni jsou úplně zoufalí, jak je tam turisti totálně rozšlapávaj. To je město, který má 700 obyvatel, je to prakticky jen jedna ulice, a má tam 1.200.000 návštěvníků za rok. Jsou náš nejbližší příklad toho, jak to může špatně skončit. Ono to chce furt péči, není to o tom, že to uděláte a pak si sednete, točíte mlejnek dalších deset let a bude to fungovat. Prdlačku, to musí pořád někdo tahat dopředu.

V 90. letech sem jezdili vzácní hosti, mívali jsme tu často dánskou královnu s králem, švédskýho krále, princ Charles tu byl, Medeleine Albrightová, Václav Havel, Meryl Streepová, to si nedovedete představit, kdo tu všechno byl na návštěvě. V nultých letech se stalo několik věcí, který s cestovním ruchem výrazně zamávaly, protože se projevovaly často velmi intenzivně a hned. Po 11. září 2001 byli Američani fuč na tři roky, za rok přišly povodně, to byl další problém. Pak bouchla sopka. Pak ptačí chřipka. Došlo to až ke krizi v roce 2008. Když tohle všechno sečtete, zjistíte, že cestovní ruch dostával zcela objektivní pecky. V hotelech, který na tom byly závislý, propadli panice. Pak sem začali vozit turisty tchajwanský cestovky, ubytovávali je za půlku oficiální ceny. Předtím tu byli maximálně velmi elegantní Japonci. No a tak to začalo. Ono jich je hodně, na Tchaj-wanu sedmdesát milionů, v Číně miliarda dvě stě milionů, teď se tu objevují Indové, těch je taky miliarda. Cestovky udělají jednu, druhou, třetí, čtvrtou linku a najednou tu máte tisíc Číňanů denně. A to pak způsobí to, co v zimě není moc vidět, ale v létě je to děs, protože se tu nedá projít. A kolik z nich vám přijde do galerie, to bych teda chtěl vidět… Jenže tudy jsme to nechtěli. Klidně přijeďte z Číny, ale přijeďte sem naprosto plnohodnotně. Ne na tři hodiny, ale na tři dny, nebo si aspoň kupte vstupný do galerie, běžte na oběd.

V tý době se na mě často obracely i jiný města pro radu, třeba Znojmo, Mikulov. Ve Znojmě se jim nepodařilo založit rozvojový fond, přišli k tomu moc pozdě a už tam fungovaly lobbistický party podnikatelů, který jim to zhatili. Ale v Mikulově se to málem povedlo. Jezdil jsem i na Hlubokou a Lipno. Chtěl jsem, aby spolu města spolupracovala. Jezdil jsem ale i do zahraničí, tam byla města, kde už vylidňování center začínalo nebo dávno běželo. Díky nadaci prince Charlese – The Prince of Wales International Business Leaders Forum, jsem se podíval do Liverpoolu a tam to vylidňování centra bylo ukázkový. Ve srovnání s tím je Krumlov prd. Tam to centrum sebralo neuvěřitelným způsobem, vylidňěný baráky, těch bylo x, protože se zvyšovaly ceny pozemků, nemovitostí, nájmů… A dosáhlo to takovýho vrcholu, že to nikdo nebyl schopen financovat. A najednou odcházeli nájemci, těmhle oligarchům to bylo pumpička a Liverpool znenáhla začal bejt plnej vylidněných baráků. Vyřešili to tak, že založili něco jako rozvojový fondy, v určitým režimu to tam vykupovali, dokonce do toho zasáhla i královská rodina, byly vypsaný nadační peníze a z těch se udělal plán, jak to řešit. Není to problém jen tohohle města, ale celýho světa.

ČESKÝ KRUMLOV DNES A ZA DVACET LET

Já vám ke strategickýmu plánu města řeknu kacířskou myšlenku. Je téměř stejnej jako ten, kterej jsem tady udělal já v devadesátých letech. Ono se toho moc novýho vymyslet nedá. Začal jsem tu strategicky plánovat asi v roce 1994, pionýrská doba, o plánu nechtěl nikdo nic slyšet. Všichni měli v hlavě pětiletky a dvouletky. Podobně jako za mnou přišla paní Hana Jirmusová Lazarowitz se Schielem, tak v jinej podvečer v roce 1992 nebo 1993 se mi tam objevil Lorenz Moss, profesor ze Santa Fe, a říká: „Já jsem profesor strategickýho plánování a teď jsem plánoval pro Shell a pro fabriky a pro Americkou armádu a já si myslím, že by to takhle mělo fungovat i pro města. A já klidně budu strategicky plánovat i pro vás, stačí mi milion, dyť co to je, a začnem strategicky plánovat.“ A já jsem říkal: „Dobrá myšlenka, ale za milion ne.“ A rozloučili jsme se, nice to meet you a nazdar. Za rok se objevil ve stejnej okamžik zas a povídá: „Jsem tady znova a já bych nechtěl ani ten milion, stačilo by mi půl.“ A já mu říkám: „Hele, Lorenz, já nemám půl milionu na strategický plánování, to mě tady všichni zabijou.“ Odjel, třetí rok přijel a říká: „Nechci nic, našel jsem v New Yorku nadaci a ta mi tady platí tři roky pobyt. Jdeme strategicky plánovat.“ A plánovali jsme.

A novej plán je podobnej. Neříkám, že je špatnej, ale ten proces tady probíhá zhruba od tehdejší doby. I můj způsob byl participativní, bez toho to nejde, jinak by to byl jen názor architekta.

Co bych poradil městu dneska, to je dost těžký, ale určitě bych zdražil. Dnes nemůžete regulovat ničím jiným než cenou, nemůžete dát cedule „Sem nejezděte“, ale můžete zdražit příjezd autobusů a parkoviště. Když přijede autobus do Salzburgu, tak je na parkovišti stáhnou o 200–300 euro, jen to hvízdne, a jsou na to všichni zvyklí. A i když turisti nic nekoupí, aspoň je za co uklidit město. Druhý doporučení je pustit se znovu do podpory kulturních aktivit, který mají smysl, znovu je oprášit, znovu se rozjet po veletrzích. Ale nedělat nic je velká chyba. Místní do centra nechodí z jednoho prostýho důvodu. Schází tu obyčejná drogerie, obchod s látkama, normální obuv… Pokud tu bude tlak z Číny, tak tu převládnou kabelky Longchamp, Michael Kors, Swarovski, protože obchodníci přijdou, nabídnou nám sto tisíc měsíčně za prostor. Zato normální služba – obuvník, pekař, železář vám nedá ani dvacet. Jediná šance, jak to změnit, je přes baráky, který zprostředkovaně patří rozvojovýmu fondu. Takže bejt statečnej a nacpat tam službu, která nemá takovej finanční efekt. Říkám statečnej, protože za měsíc přijde ten, kterej by dal třicet, padesát, sto, napíše trestní oznámení na starostu za to, že pronajal někomu obchod za deset a radnice bude zodpovídat, jak to, že se o to místo nesoutěžilo a proč je tady někdo za pár tisíc, když tu mohl být superzlatník za sto. Bacha na to. Posunuli jsme se v době do docela nehezkýho času. Čas práskačů, čas peněz, a najednou z toho začíná bejt problém a otázka statečnosti.

Není tu normální struktura služeb, potřebná k tomu, aby tady bydleli lidi. Ale co bylo dřív – vejce nebo slepice? Mělo by se taky trošku finančně zpřístupnit bydlení v centru. Přitlačit na autobusech, ale zlevnit nájmy. Je rozumný uvažovat, že chci lidi sem dovnitř, protože když nebudu mít lidi, co tu bydlí, nepotřebuji služby. Dalším opatřením mohou být okamžitě snahy o nenásilné ( informační) posouvání turismu do regionu, případně nasměrování těch,co už v Krumlově jsou do částí města, které jsou zatím prázdné. Třeba okolí  synagogy a městského parku. Není to lehký úkol, ale je reálný při určitém doinvestování v těchto oblastech. Příkladem budiž okolí nově opravených klášterů.

Jak bude Krumlov vypadat za dvacet let? Asi záleží na tom, na kterou stranu se přikloní politická orientace celý republiky. Jestli půjdem na Východ, tak mám trochu obavy, směrem na Západ to může bejt problém, ale dá se to aspoň regulovat. Regulace je slovo neoblíbený, ale jinak to nejde. Jestli poroste cestovní ruch a místo čtyř letadel denně nám sem budou vozit čtrnáct, mám vážný obavy. To nebude jen tlak na přeplněný město, to bude tlak na výstavbu. A teď jde o to, co město udělá. Dosud jsme se ubránili hotelům o tisíci pokojích, jenže ono to nemusí bejt jen o centru. Jestliže někdo obstaví město gigantickýma hotelama třeba i mezi Budějovicema a Krumlovem, nedopadne to dobře.

Hele, tady začíná bejt problém sehnat někoho, kdo přijme odpovědnost a postaví se za něco, co je obecně potřebný, nicméně ekonomicky neefektivní. Já když přijedu na obyčejný náměstí do města, kde nemají turisty, říkám si: „To je dobrý, oni tu mají železářství a kuchyňku a květiny a kadeřnictví a zeleninu v kamenným krámu!“ Měli bysme to mít i u nás v Českým Krumlově. To by bylo městotvorný. A hezký.