Matěj

V noci bylo úplně jiné ticho než na jaké jsem zvyklý doma v Chuchli – bydlíme tam u rušné silnice a souvislý šum nepřestává ani po půlnoci. V Krumlově, kde bydlíme v prvním patře, je samozřejmě taky hluk, ale je rozdělený do jednotlivých konkrétních hlasů a ruchů. Postupně slábne, je slyšet jednotlivé rozhovory, ještě později je docela ticho prořízlé alkoholem posilněných hlasů. Celkově je mi ale tenhle městský hluk daleko sympatičtější. Graduje, proměňuje se a nakonec utichá – usíná. Možná by mohla být větší tma, kterou pouliční osvětlení v úzkých ulicích úplně neumožňuje.

Dnes mám v plánu pokračovat na rozdělané práci z domova – výrobě spací desky a podpůrné konstrukce do auta. Naše ulice Latrán je skutečně úzká s často projíždějícími auty a vedle našeho vchodu i naproti jsou výlohy se zbožím a zahrádka restaurace. Nechci si okolní hned znepřátelit, a tak si přenáším nářadí a materiál do ulice Široká, kde bydlí v přízemí další rodina, kde si vezmu elektřinu a kde je již podle názvu místa na práci i průchod okolo dost a dost. Při montáži slunečníku se mi podaří zlomit šroub a tak je hned o další normální práci postaráno. Bohužel nejbližší železářství je podle googlu trochu dál, takže se pěkně projdu. Zkouším průchod kolem pubu Depo, ale když vycházím v parku pod zámkem, zjišťuji, že cestu jsem si moc nezkrátil. Raději přebrodím potok a hurá pro šroubek. Při cestách městem potkávám „sousedy“ z projektu a musím říct, že je docela prima občas ve městě potkat někoho známého a prohodit pár slov, to bych doma taky chtěl. Asi normálně moc pospíchám. Po cestě se taky můžu zastavit doma a vyhodit peřiny z oken. To jsem dělal naposledy na táboře se spacákem při poledním klidu. Trochu nezvyk, dělat něco tušeně samozřejmého s neobratností malého dítěte a při vědomí benátského a krumlovského dohledu. Asi by to potřebovalo instruktáž nějaké zkušené babičky, jaká doba je nejvhodnější a na jak dlouho a zda–li funguje zarolování a konzervace tepla i pro nepéřové peřiny? (vsuvka: píšu večer zády k oknu a najednou se setmělo a pak ještě trochu víc, co to? – zhasly výlohy) Na mostě přes řeku je dřevěné zábradlí vybaveno plechovou stříškou, která barevně odpovídá zbytku. Je to na sluníčku pěkně horké, tak by mě jen zajímalo, jestli je účelem prodloužit životnost dřevěné konstrukce nebo rychlejší fluktuace procházejících zastavujících fotících se a vyhlížejících turistů. Odpoledne utíká dost rychle. Ještě večer pro něco na parkoviště skrze další příjemnou zkratku/uličku, kde si až člověk říká, jestli někomu nezabloudil na zahradu, a pak koupat Marii Rút do řeky. Pří průchodu jednou ulicí nás zastavuje strážník, že je tu spousta vos a dál že nemáme pokračovat – je tu o nás dobře postaráno. Když jsem tudy šel ráno, byla tu kaluž moči od nějakého obřího psa – příčina nynějších vos. Město krátkých vzdáleností umožňuje sledovat nejen dlouhodobé proměny, ale i krátké jednodenní minipříběhy.

Hanka

Naskakujeme do normálního denního rytmu, který dodává jistoty. Už se tu necítím tak nepatřičně. S Matějem se ráno rozdělujeme, je to nějak přirozenější, pohybovat se po městě spíš sám s dětmi než celá rodina. Jdu s dětmi do drogerie, cestou potkáváme člena jiné rodiny, chvíli si povídáme, pak pokračujeme navštívit Matěje a další rodinu na Širokou, Márinka na odrážedle kličkuje mezi turisty, občas se zapomene při civění na trdelníky plněné vším možným, ale zatím se to obchází bez zranění jejích i ostatních. Jsem potěšena, když mě zastavuje jakási stařenka a ptá se mě na cestu. Odtud na náměstí, další zastavení s další rodinou, je to strašně příjemný a úplně samozřejmý, takhle se zastavit a popovídat si, a v kontextu našeho života v Praze tak moc speciální. Škoda. Během dne toho stihneme vlastně dost, pobýváme spíš v Široké, kde je takový base camp. Zřizujeme bazének na cachtání, slunečník je zprovozněn, hrajeme si s míčem a prohlížíme knížku. Povídáme si a já si pořád v duchu říkám, že tyhle společenstva, sousedění, komunitní způsoby života nebo jakkoli jinak to chcete nazývat, mi dávají smysl. Taky dost přemýšlím nad tím, jakou roli v tom všem hraje anonymita, to že mě tu nikdo nezná a že za 14 dní odjedu.

Při vaření oběda a celkově pobývání vevnitř poslouchám ruch ulice a uvědomuju si, že pokud já tak dobře slyším je, i oni musí dobře slyšet nás. Dochází mi, že zažít město normálně neznamená jenom vidět ho, ale i slyšet. Řinkot vidliček při obědě/večeři, pokřikování dětí i rodičů na děti, hraní na piáno, prozpěvování.

Horko se nejvíc podepisuje na našem Matyášovi, už během dne se zdá, že má teplotu. Asi jsme to přehnali.

Marie Rút

Uvidíme se zítra zase s Anežkou? Všechno je super. Voda v řece dnes studenější než včera.