Hanka

V dome naproti nekdo urcite taky bydli, okna se otviraji a zaviraji, ale vevnitr se nikdy nesviti a krome jednoho okna, ktere je asi od kuchyne, ani nejevi znamky obydlenosti. Dobry kontrast k nasim expanzim do (semi)verejneho prostoru, ktere turisti s usmevem ci udivem foti a mistni povetsinou rozpacite prechazi nebo neguji. Vlastne tomu nerozumim. Vsichni snad chteji totez, zazivat hezke mesto, a pritom mistni znechucene odmitaji to, po cem turiste touzi, veskere projevy normalniho zivota v centru jako neco nepristojneho, nepatricneho. Centrum jako misto, ve kterem se kochame z pamatek a ktere ma slouzit k povzneseni ducha, a ve kterem bezne projevy normalniho zivota nemaji misto. Jako by se stydeli, ze se před temi turisty shodi, ze prozradi nejake straslive tajemstvi, ktere musi zustat zavrene doma. Aby se nahodou v Koreji nedozvedeli, ze vesime pradlo na snuru!!! „Hezke, ale nehodi se to sem.“ slysim dneska vecer otevřeným oknem. Premyslim, jestli je to tim, ze jde o prechodnou akci, a jestli by se reakce lisila, kdyby slo o prirozeny proces. A proc jim tak vadi ctyri kousky pradla zavesene vysoko nad hlavou a ne ctyri sta stanku s trdelniky, kolem kterych se vzdy drzi hejno vcel a vos a ktere cely tenhle „posvatny“ prostor meni v lacinnost.