Pavel

Dne 7. 7. jsem opakoval akci s podobným vybavením, tedy se dvěma bednami jako stolem a rybářským křesílkem, kuřáckými potřebami a malou svačinou. Rozhodl jsem se oprášit svou němčinu a vzal si s sebou starou učebnici a novelu ke čtení. Takto vybaven sedě na rohu kašny jsem přišel asi třem skupinám turistů tak málo vytížen, že mě požádali, zda bych je nevyfotil. Vyhověl jsem jim, protože měli recht a nebyl jsem zas tak moc vytížen. Zapálil jsem si zrovna doutníček, když ke mně přistoupil jeden z městských strážníků a slušně se zeptal: „Co to tady děláte?“ Odpověděl jsem mu, že jsem zde v rámci projektu. Snad to nevyznělo nijak neurvale a povýšeně, když jsem seděl rozvalen v křesílku, na nose sluneční brýle a v ruce žváro. Bylo mi líto jej udusit, protože po druhém zapálení nejsou tak dobré. „A to si jako čtete v rámci projektu?“ „Ano, čtu si, učím se, mám tady svačinu. Relaxuji.“ „A nechcete si sem příště vzít nějaký pořádný, pěkný stůl, nebo alespoň ubrus? Ty bedny vypadají hrozně. Rád bych vám nějaký půjčil z naší stanice.“ nebo tak nějak to řekl. Doufám, že jsem jej neurazil když jsem odmítl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že všechno to vybavení se až z Horní Brány na náměstí špatně nosí, proto jsem zvolil přepravky jakožto svůj nábytek. Poté se velmi zajímal o mé zapojení do projektu a chtěl vědět, zda mám od Kateřiny Šedé nějakou smlouvu, snad abych nepřišel o nějaký výdělek. Odpověděl jsem, že jej s sebou nemám, ale že jsem v katalogu účastníků na internetových stránkách. „Já přece s sebou nebudu nosit nějakej katalog.“ Zřejmě uvěřil v poctivost a bezúhonnost všech zapojených lidí. Poté mě požádal, abych byl příště nějak označen logem projektu. Já souhlasil, protože takto a na nás mohou lépe strážníci dohlédnout, kdyby si nás snad někdo troufl obtěžovat. „Víte, tohle vaše sezení bych mohl klasifikovat jako zábor. Ale mám nařízeno vás nechat.“ Osobně nevím, k čemu by mi bylo dobré, kdyby mé sezení strážník klasifikoval jako zábor, snad bych si mohl vzít nějaké věci navíc, nebo na daném místě nechávat pokojovou květinu, ale neptal jsem se, měl jsem pocit, že si se mnou dělá strážník již zbytečně těžkou hlavu. Nakonec jsme se rozloučili a strážník odešel. Vzhledem k tomu, kolik je ve městě turistů, a že je to kolikrát opravdový dav se svou vlastní psychologii, (kolikrát jsem se bál, že budu ušlapán) tak jsem rád, že na mě neúnavně dohlíží pánové z městské policie.