Jak se cítíme po dvou měsících občasného normálního života a proč jsme do toho šli?

Ač jsem čekala, že na projekt jako je UNES-CO se názory budou různit, ta strašlivá vlna vyhrocené negativity obyvatel města nás překvapila. Zdá se, že mnoho lidí vůbec nepochopilo, že se jedná o umělecký – a navíc konceptuální – projekt, který jim nechce ani škodit, ani pomáhat, který není vytvořený proti nikomu konkrétnímu a který si zkrátka stojí sám za sebe. Potenciál UNES-CO nás od začátku lákal – pozornost médií je velká, město reaguje a snaží se být pro jednou aktivní i ve věcech, které pálí obyčejného člověka, no a ne každý den se člověk může procházet po krumlovském náměstí a zároveň být v Benátkách. (Tímto se omlouváme za mávání a vyplazování jazyků.) Do projektu jsme šli s nadšením. Nebáli jsme se reakcí našich známých – možná jsme od přírody tak trochu exhibicionisti a možná jsme si mysleli, že máme pravdu a že se nám o ní povede přesvědčit víc lidí. V tomto ohledu jsme, myslím, relativně uspěli.

Možná je třeba upřesnit, jakým způsobem jsme projekt pojali my. Jestliže bylo třeba zkoušet provozovat v centru normální život, nechtěli jsme vymýšlet nesmysly. Vždy jsme se zamysleli, co je zrovna doma třeba udělat nebo čím bychom se zrovna bavili doma na zahradě za předpokladu, že by nám vypadla wi-fi a to jsme si vzali s sebou do města. Pravda, táhnout s sebou židle na šmirglování nebo tašku plechovek k vyrobení květináčů nebylo příjemné, ale snažili jsme se zůstat tak nějak věrní tomu, kdo jsme my, a co bychom v ulicích města dělali, kdybychom tam žili a neměli vlastní zahradu.

Sem tam se našel někdo, kdo k nám přišel s otázkou, jestli „jsme ti z projektu“ a nebo jestli „hrajeme normální život“. S výjimkou městského policisty to byli lidé slušní, zdvořilí, o projekt a jeho výsledky se zajímali a rádi si s námi popovídali o našem opravdovém běžném životě v Krumlově. Na trolly jsme narazili jenom na Facebooku. Běžný turista si nás jinak nevšímal, davy procházely okolo bez povšimnutí, případně bez koukání se pod nohy. Dá se tak přepokládat, že většina návštěvníků Krumlova sem nejede za koloritem nebo poznáním našeho způsobu života, ale jenom za historickou architekturou a levným pivem a nic už jim nepřijde divné. Odvahu se nás přímo zeptat, co to vlastně děláme, měly bez předchozí znalosti projektu za celou dobu našeho normálního žití jenom náhodné děti různých národností.

Některá pojetí ostatních dočasných obyvatel nás překvapila. Chápali jsme venkovní pití kávy, povídání s přáteli, pobíhání dětí, protože ač se to dnes už obecně moc neděje, je příjemné se vrátit kousek zpět a trochu si připomenout, že obyčejný lidský kontakt s trochou vitamínu D umí udělat divy. Nerozumíme ale, proč by normální život mělo reprezentovat například nabízení chleba a soli pocestným, neb se to v našich končinách už pár let neprovozuje. Stejně nás překvapila potřeba některých rodin se hádat nebo si stěžovat – je ale pravda, že toho v normálním životě děláme všichni dostatek a případný vlastník pronajatého bytu by mohl vyprávět i horší zkazky.

Ač paní Šedá v jedné z úvodních debat s obyvateli uvedla, že záměrem není divadelní představení, ale opravdu pokus o normální žití bez odlišování účastníků projektu od ostatních, v průběhu projektu jsme postupně dostali odznáčky, aby nás bylo možné odlišit (proč??) a dokonce padl návrh na slunečníky s logem firmy. Potřebu slunečníků na náměstí ale chápu. V létě se i v nižších letních teplotách změní v kamenné peklo, kde není před slunkem a horkem úniku. Kamera byla natočená směrem od radnice na kašnu, a tak, abychom byli vidět v Benátkách, jsme se nemohli schovat vůbec nikam do stínu. A proč vlastně byla kamera na náměstí? Jestliže měl projekt sledovat normální život – a to normální život především lidí ubytovaných v bytech ve městě – proč se nesledoval život jen na ulicích před těmi byty? Odhaduji, že na náměstí opravdu žádné byly pro stálé obyvatele nejsou a tak mi poloha jedné z kamer (a naše nejčastější útočiště, protože tam téměř nikdy nikdo nebyl) nedává smysl. Kdybych bydlela ve městě, opravdu bych si na naše náměstí dobrovolně sednout nešla.

Nejde o problém turismu, ten je v Krumlově na hlavních tazích všudypřítomný. V ulicích ale vysoké domy alespoň místy vytvářejí stín, ve kterém je možné existovat, zatímco na náměstí nastane od jedenácté hodiny horké peklo. Není možné se schovat, není možné sehnat zdarma obyčejnou pitnou vodu nebo se dojít vyčurat, protože veřejné záchody bývají náhodně zavřené. Není možné si umýt ruce, pokud je nechcete mít bohatě chlorované od vody z kašny. Toto jsou problémy, se kterými se lidé před vlastními byty pravděpodobně potýkat nemuseli, ale obyčejný člověk žijící ve městě je z nich nešťastný. Nejen na náměstí byly problémy s auty. Lidé žijící ve městě nebo zásobování samozřejmě musejí projet. Nejvyšší rychlost ale nabíraly taxíky a Shuttly, kteří taky ze všech nejvíc krom povolené rychlosti porušovali jednosměrky, případně víc pravidel silničního provozu. Na náměstí hodně aut ­– možná i kvůli špatnému odlišení ulice od celého prostranství – náhodně objíždělo lavičky i kašnu ze všech možných stran a tak ohrožovalo ty, kteří si naivně mysleli, že když nestojí na cestě, můžou na auta přestat dávat pozor. Zlatým hřebem dne byli potom motorkáři, kteří si vesměs myslí, že zákazy vjezdu a stání pro ně neplatí – za dobu našeho působení jsme viděli opravdu hodně pokutových bločků.

To jsou tedy naše postřehy pro město:

– Kde je ta možnost, výsadba stromu nebo keře,

– Kde možnost není, je možné uvažovat o jiném zastínění? Italská a Španělská města věší z horních pater domů například velké trojúhelníky látky (viz obrázek),

– Instalace jednoduchých vodních fontán na pití a umytí rukou – věřím, že by je ocenili jak místní, tak turisté,

– Zdůraznění, že pravidla silničního provozu a vjezdu do města platí i pro taxislužbu, Shuttle a motorky, případně vyšší postihy,

– Případně nějaká úprava provozu vozidel na náměstí,

– Náš dlouhý boj ­– pekařství nebo zel-ovoc v rozumné blízkosti centra,

– Dobré vyškolení Městské Policie o tom, co je a není zábor veřejného prostranství, s bonusovou lekcí „jak se chovat slušně“.

Konstatujeme, že i Unes-co jakožto skutečná společnost se v mnoha případech chovala podivně. Různé dodatečné právní úpravy smlouvy a její dlouhá absence nám připadala zvláštní. Komunikace skrz další brigádníky ale probíhala příjemně a slušně a obecně bylo našim přáním většinou vyhověno. Celý projekt na mě nicméně působí jako pořádná anarchie, kdy se rozpisy služeb nepředávají, koordinátoři nejsou většinou k zastižení, účastníci nejsou k vidění v ulicích tak moc, jak by měli, a tak dále… Vlastně relativně přesný obrázek české kultury.

Ač jsme byli ke konci už strašně unavení, protože žít veřejně a daleko od domova normální život po klasické čtyřicítce v práci není naší představou o ideálním odpočinku, naši účast jsme si užili, potkali jsme a popovídali jsme si se spoustou zajímavých lidí, naučili jsme se něco o sobě i o ostatních a konečně se nám povedlo ošmirglovat ty židle, které jsme neustále odkládali.