Ve své nové profesi „obyčejných lidí“ jsme najeli na plný výkon. Od rána do večera se s dětmi potulujeme po krumlovských ulicích a pěstujeme „normální život“. Hážeme si míčem, hrajeme fotbal, bedminton, skáčeme panáka. Vystrčili jsme na ulici stolek a židličky a děti malují, dospělí popíjejí kafe, pivo či víno, a když zrovna nehlídají děti, čtou si knížky a relaxují. Idylka v majestátních kulisách turistického klenotu světové úrovně, zdálo by se.

Ve skutečnosti však naše činnosti mají s „normálním životem“ pramálo společného. Do dlažebních kostek se po většinu dne opírá nemilosrdné sluníčko a vytváří tak z našeho koutu ulice vše jen ne příjemné místo k pobytu. Soudný člověk by sem určitě stolek a židličky jen tak dobrovolně nevytáhl (však to taky nikdo nedělá, kromě nás, bláznů, co to máme v popisu práce). Naše blonďaté holčičky s barevnými mašličkami ve vlasech jsou magnetem na gigantické objektivy fotoaparátů japonských turistů, a svistot jejich spouští vytváří k našemu počínání takřka plynulou zvukovou kulisu. Proud turistů je nepřetržitý. Uprostřed ulice se hrát nedá, to by nás turisti ušlapali. A u krajů ulice jsou zase všude skleněné výlohy, kterým přítomnost dětí a balónů všeho druhu rozhodně také nesvědčí. Když se centrem přesunujeme z jednoho působiště do druhého, dlažba z „kočičích hlav“ vibruje našimi kočárky při jízdě tak silně, že ani to nejlepší odpružení neochrání kojence před nutnou migrénou.

Dalších pár hodin „normálního života“ je za námi a už to asi „zapíchneme“, tohle se fakt nedá. Syn právě před chílí mrštil tenisákem tak „šikovně“, že trefil asi ze dvou metrů přímo do obličeje obřího kulturistu, který se jen s výrazem Terminátora otočil a když našel viníka (pochopitelně mně, nikoli syna), výhrůžně se zašklebil, ale naštěstí měl asi napilno, a nebo vyhodnotil, že s takovým bídným červem se nebude zahazovat, a pokračoval dále. Uff, to bylo o vlásek. O vlásek unikly destrukci – kromě mého obličeje – i skleněné výlohy okolních obchodů. Tohle opravdu není místo pro pobyt s dětmi, ani pro relax.

Opravdu existuje na tomto světě někdo, kdo by si na takovém místě chtěl číst knížku nebo hrát s dětmi? Nebylo by lepší obojí dělat o pár desítek metrů dále, u řeky, nebo někde v parku pod stromy či na dětském hřišti? Řekl bych, že závěr je už teď zřejmý, a nemusím ve městě strávit ani týden, aby to bylo jasné: památkově chráněné turistické centrum města není vhodným místem pro běžný život rodin s dětmi. Jistěže se tady dá žít a spousta lidí tady stále žije, ale má to svá specifika a není to pro každého.

X.