Závěrečná zpráva

S odstupem 14 dní pořád přemýšlím o svém pobytu v Krumlově. Do projektu jsem naskočila bez přípravy, narychlo, s účastí už jsem ani nepočítala. Po 14 dnech v Krumlově můžu konstatovat, že když jsem odjížděla domů, věděla jsem, že dva týdny v projektu byly strašně rychlé a krátké.

První týden se sžíváte, druhý týden žijete svůj normální život a pak jsem jela do svého trvalého bydliště. Možná to byl jeden z důvodů, že jsem byla v Krumlově tak spokojená. Situace, které kolegové z projektu označovali jako problém, se mi jevily spíš jako naprostý nedostatek komunikace.

Iritovala mě absence městského mobiliáře,  minimálně lavičky, vkusné, nenápadné. Minimálně místa pro lidi, kteří přinášejí do města život, své peníze a na své turistické procházce po městě se nemohou zastavit ani na minutu. V místech, kde lavička byla, na ní byl často nápis Privat. Takže takové sezení tam být opravdu nemusí. Krumlováci tvrdí, že je nemožné si v klidu sednout na ulici mezi turisty, turisté si na lavičku nemohou sednout….. Trošku Kocourkov.

Někde památková péče o historickou hodnotu Krumlova odstraňuje vlastně nepodstatné detaily a nepovoluje reklamní ceduli, ale pak jsou zde stavby, kde jsou naše zákony a nařízení na majitele krátké a vidíte zde nepochopitelné ústupky a nevkusy, na které hledíte a nechápete. Opět Kocourkov.

Další moje nepochopení jsou cedule se zákazy a příkazy, které vlastně stejně nikdo nedodržuje.

Přežitek z dob minulých. Podle mě zbytečnost. Možná by bylo fajn, kdyby turisté víc respektovali policisty,

Myslím, že městský mobiliář je  úkol hodný výtvarné soutěže a mohl by i do tak krásného historického města přinést otisk nové doby. Samozřejmě nepopírám, že cesta v návaznosti na ochranu Unesco by nebyla obtížná, ale ne nemožná.

Stejně řešitelným problémem bylo pro mne náměstí a kamenné kašny. Mrtvý prostor, kam není důvod jít a prázdné kašny bez vody. Bylo mi to líto….

Volné prostory možné využít k bydlení, které jsou, ale nikdo s nimi nic nedělá a skepse lidí, že je všechno drahé a dopředu zmařené. Postoj asi nasbíraný v minulosti chápu, ale nevěřím v jeho nevratnost.

Viděla jsem, že když skeptickému Krumlovákovi  vysvětlíte o co vám jde, roztaje a začne se usmívat.

V Krumlově jsem se potkala s úžasnými  lidmi, kteří nejsou skeptičtí, jsou plní nápadů a chuti.

Město a život v něm nevnímám jako život v kulisách plných turistů….. Spíš jsem vnímala strach z něčeho nového, neznámého.

Lidi v historickém Krumlově jsem si rozdělila do čtyř skupin. Město, turisti, obyvatelé a obchodníci.

Nabyla jsem dojmu, že kdyby si zástupci těchto skupin sedli k jednomu stolu a promluvili si pod vedením nestanného moderátora, oprostili se o vět typu…..to tenkrát  Tvůj děda mému dědovi rozbil hodinky……, mohli by najít cesty, které by svým způsobem vyhovovaly všem a  život v Krumlově by byl jednodušší. Příjemnější by také bylo, kdyby každý nehleděl pouze na sebe a byla by ochota někde ze svých potřeb slevit.

Na závěr mohu konstatovat, že v historickém centru Krumlova se dá žít a život tam si dovedu představit stejně jako kdekoliv jinde. Je tu živo, davy turistů asi někomu život komplikují, ale život mimo hlavní turistické trasy je docela možný a normálně příjemný.

Jsem moc ráda a děkuji za možnost udělat si názor na život v Krumlově, který je ve společnosti popisován jako nemožný. Nabyla jsem úplně opačný dojem.

Ještě jednou děkuji paní Kateřině Šedé a paní Haně Jirmusové. Doufám, že projekt Unes-co přinese do Krumlova potřebný nadhled nad důležitostí každého z nás a bude inspirací pro další města.