BYLO – NEBYLO
Kateřina Šedá

BYLO NEBYLO
Za sedmero horami, za sedmero řekami a za sedmero kopci vzniklo nejkrásnější české město. Říkalo se, že tolik krásy nikde jinde nenajdete, a začalo se o něm šířit, že je to skutečný klenot. S úžasem ho obdivovali návštěvníci ze všech koutů světa a každý z nich v něm chtěl strávit alespoň jednu noc. Ve městě ale nebylo tolik domů, a tak místní začali svoje příbytky uvolňovat lidem z cizích krajů. Každý návštěvník tak mohl pohodlně přenocovat, v nějaké hospodě se najíst, nebo si koupit nějakou potřebnou věc na zpáteční cestu. Tato zpráva se po světě rychle rozšířila a počet návštěvníků každým rokem narůstal. Místní obyvatelé tak uvolnili ještě zbytek domů v centru a postavili si jednoduché domy na okraji města. Tam přemístili taky obchody, které nutně potřebovali (lékárny, potraviny, drogerie…), cizinci v nich stejně nic nekupovali. Na jejich místě vznikly obchody s daleko vzácnějším zbožím – zlato, šperky, drahé kameny a kůže, z té krásy až zrak přecházel. Cizinci přijížděli z čím dál větší dálky a bylo jich víc a víc. Ulice se plnily davy lidí, lidé v hloučcích stáli a každý detail nadšeně obdivovali. Město se začalo stávat neprůchozím, a tak se místní rozhodli, že uvolní i ulice a nebudou do centra už vůbec chodit. Turistům všechno přeložili do jazyků, kterým rozuměli, a slíbili jim, že když půjdou náhodou do centra, budou se snažit být neviditelní. Cizinci byli nadšení a bylo jich ještě víc. Fotili se úplně všude – sami sebe i sebe navzájem. Všechno vypadalo dokonale, než to zkazil hlavní hrdina.

COPAK KRADU?
Loni v létě jsem přijela do Českého Krumlova na rodinnou dovolenou. To, co jsem viděla v jeho ulicích, ale předčilo moje očekávání. Plné ulice turistů, kteří postávali na každém rohu a město udělali neprůchozím. Prázdné domy, které slouží jako hotely, penziony, restaurace. Sterilní ulice, všechno pod dokonalou kontrolou místních, kteří se z centra odstěhovali. Zírala jsem na ten jev a snažila se vzpomenout, kde jsem tenhle obraz už viděla. Všechno bylo jaksi povědomé a přitom úplně naruby. Každý detail mi něco připomínal, ale nebyla jsem schopná ho nikam zařadit. Připadala jsem si nemožně – stát na místě, které nedokážu uvidět.

Pak mi to konečně došlo – vietnamské potraviny na rohu, špatné mínění o lokalitě, nechuť okolí centrum navštívit, bezohlednost, neprůchodnost ulic, postávající skupiny, téma bezpečnosti, obchody se zbožím, které nikdo nepotřebuje, mnoho obchodů se šperky, mix různých jazyků. Tohle je přece BRONX! Vyloučená lokalita!  „To jsou neuvěřitelní zloději!“ posteskla si moje mamka při pohledu na ceny zboží v jedné výloze. „Copak kradu?“ odsekl vzápětí můj muž, když naše osmiletá dcera chtěla předraženou zmrzlinu. „Tady se fakt nedá bydlet!,“ shrnula ona na závěr.

STRATEGICKÝ PLÁN: VYLOUČENÁ LOKALITA
Nazvat centrum Českého Krumlova „vyloučenou“ lokalitou, vypadá na první pohled naprosto absurdně. Když ale člověk zapomene na kulisy města, obnaží se místní vztahy v plné síle. Proto jsem se rozhodla k němu přistoupit jako k vyloučené lokalitě a ke změně současného stavu Krumlova použít strategie právě z těchto míst.
1. NORMÁLNÍ ŽIVOT: Vrátit do lokality normální život, který se viditelně projevuje v ulicích města.
2. ZAMĚSTNÁNÍ: Nabídnout VOLNÁ PRACOVNÍ MÍSTA, která jsou v lokalitě nejvíce potřebná.
3. BYT: Podpořit takto zaměstnané rodiny bydlením přímo v lokalitě.

Při podrobné analýze všech tří bodů jsem si uvědomila, že nejvíce potřebné pracovní pozice v centru Krumlova, je NEZAMĚSTNANÝ RODIČ nebo PRARODIČ. Jedná se o typ práce, kdy zaměstnanec vykonává v ulicích viditelně normální činnosti spojené s rodinným životem a tráví v něm s dětmi spoustu času. Právě takový typ činnosti dělá z města skutečné město, nikoliv kulisu pro činnosti turistů.

FREESPACE
I přesto, že je klíčová realizace koncipovaná do ulic Č. Krumlova, hlavní téma projektu je daleko obecnější. Úzce souvisí jak s Benátkami, tak s hlavním tématem BB: FREESPACE. Benátky se proměnily ve stejnou kulisu pro turisty, jakou je Český Krumlov. Každoročně tam směřují tisíce návštěvníků z celého světa a místní se začali stahovat – nejdříve do svých domů, později mimo město. Z Benátek se stal ostrov turistů. Atmosféra místa se změnila v atmosféru turistickou. Všude jsou hotely a penziony, město působí vydýchaně a v sezóně se stalo pro místní takřka neprůchozím. Jedná se o problém mnoha míst světa, kde se začíná mluvit o regulaci návštěvníků nebo dokonce o zavedení vstupného do historického centra. Zavedení vstupenky do města zní šíleně, protože právě vstupenka udělá z města ve finále skutečný skanzen. Mým záměrem je ovlivnit ulice „zespodu“ normálním životem, nikoliv „svrchu“, zavedením vstupného. Freespace není na ulici, je to místo v naší hlavě, které nám umožňuje chovat se normálně bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíme. Na první pohled banální definice, ve skutečnosti skoro nerealizovatelná. Učíme se naplňovat tisíce předpisů a jejich překročení trestáme. Ulice Krumlova i Benátek jsou pro mě vrcholem ztráty „freespace“. Z tohoto důvodu vidím téma FREESPACE jako volné pracovní místo, které ulice města ovlivňuje daleko víc než jakákoliv stavba.

UNES-CO
Český Krumlov je stejně jako Benátky zapsaný do seznamu světového dědictví UNESCO. UNESCO – kouzelné slovo, které přitahuje miliony návštěvníků a přináší mnoho pozitivního. Zároveň ale dělá z nejkrásnějších míst mrtvé skanzeny. Města s neopakovatelnou atmosférou ztrácí to nejpodstatnější – normální život přímo v nich. Jak velký nápor turismu dokážou města vůbec unést, aby zůstala sama sebou? CO MĚSTO UNESE? A co si z nich vlastně turisté chtějí odnášet?

Koncept proměňuje Československý pavilon v Benátkách v sídlo nové společnosti s názvem UNES-CO, která reaguje na situaci, jež vzniká na místech zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO. Společnost UNES-CO představuje originální český „zateplovací“ systém (czech cosy system), který pomocí nových pracovních míst vrací do takto postižených měst normální život a normální činnosti. Firma UNES-CO se v Benátkách prezentuje pomocí standardního vizuálu vně i uvnitř budovy, propagačních materiálů i reálných pracovních prostředků. Na recepci firmy je možné nahlédnout do katalogů s nabídkou normálních činností, sledovat přímý přenos z Českého Krumlova, kde bude probíhat testování „zateplování“ ulic s pomocí tří vybraných rodin.

Společnost UNES-CO nově vytvořeným pracovním místem reaguje na proměnu současného světa a přináší zásadní posun: netradiční pohled na problém vybízí návštěvníky Bienále k emocionálnímu a intelektuálnímu zapojení, které povede ke komplexnějšímu pochopení architektury, jak o to usilují i hlavní kurátorky.

Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

To téma je ve vzduchu
Hana Jirmusová-Lazarowitz

To téma je ve vzduchu. A každý na to má názor. Ať už jste odkudkoliv, víte, o co jde. Možná se toho jen dotknete během dovolené, ale možná v tom žijete. O tom, jakých rozměrů to může nabrat, vypovídají nápisy stále častěji se objevující v turisticky nejžádanějších lokacích světa: Tourist: your luxury trip my daily misery, This isn´t tourism, it´s an invasion!, Tourist, you are the terrorist!, Tourist, go home – You are destroying our neighbourhood!, Stop illegal hotels!, Tourist welcome – lokals not welcome, Your selfies are rising our rents! atd. atp.

Od okamžiku, kdy se toto téma objevilo, mě zajímal názor Kateřiny Šedé; umělkyně, pro kterou je sociální architektura nástrojem její originální umělecké tvorby. A tak jsem ji k nám, do Českého Krumlova pozvala – do města zapsaného od roku 1992 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, města s dvanácti tisíci obyvateli a dvěma miliony turistů za rok. A ona přijela. S rodinou. Odmítla odvoz z nádraží a když se k nám do Egon Schiele Art Centra i s babičkou a dětmi pěšky dostala, vypálila: „Vy tu fakt žijete?! A bydlí tu i nějací normální lidi? Třeba rodiny s dětmi?“

Tušila jsem, že by ji to téma mohlo zaujmout a čekala jsem leccos, včetně ostré kritiky. Ale rozhodně jsem nečekala, že Kateřina Šedá po několika dnech pobytu nazve naše „výstavní, kulturní a památkově chráněné město“ vyloučenou lokalitou! A hned přidá argumenty, které nebudu moci vyvrátit: „Připadá mi to tady stejné jako v Bronxu. Zkuste si odmyslet ty historické kulisy a zůstanou vám slepá okna, lidé míjející se bez pozdravu, hloučky na nárožích, obchody, které nikdo nepotřebuje…“

Má mimořádný dar vystihnout problém a schopnost (včetně nekonečné trpělivosti) najít natolik nestandardních řešení, že dříve nebo později přesvědčí ke spolupráci ty, kterých se to týká natolik, že se zapojí a pomáhají s hledáním cesty a s realizací.

Není umělkyní, která by vymyslela a popsala problém, zveřejnila výzvu a čekala, až „se jí nashromáždí“ materiál, aby mohla začít tvořit. Nepatří ani mezi umělce, kteří vytvoří teoretický koncept a nechají nás přemýšlet „jak by to asi vypadalo, kdyby se to realizovalo“. Kateřina Šedá připravuje a realizuje svoje projekty s lidmi a pro lidi. Mluví osobně se stovkami obyvatel, jde od dveří ke dveřím, navštěvuje školy, spolky, mluví s bývalými i současnými představiteli města, chce slyšet názory menšin. Umí naslouchat. Snaží se být zcela nestranná, nechce se zařadit ani přidat k žádné skupině. Hledá společného jmenovatele. A intuitivně vybírá možné postupy vedoucí ke změně.

Středobodem díla Kateřiny Šedé je člověk, jeho vztahy a jeho pozice ve společnosti, jeho vztah k okolním jevům. Sbírá a zpracovává informace. Využívá sociologie, psychologie, analýzy…, ale zároveň neopouští tradiční výtvarné postupy – skicuje, modeluje, fotografuje. Fascinující na její práci je absolutní zaujetí jevem, který zpracovává, ať už je to anonymita sídlišť, zvyšování plotů mezi domy, vytváření překážek mezi lidmi – dehumanizace každodennosti.

A v jednu chvíli pak – po dlouhých týdnech a měsících komunikace s lidmi v terénu – přichází s řešením a zakládá fiktivní firmu UNES-CO, která má „postiženým“ městům jako jsou Benátky, Český Krumlov, Barcelona a stovky dalších ze seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, pomoci zachovat mizející normální život v domech a v ulicích.

Projekt, který začala umělkyně promýšlet a připravovat pro českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum, byl později ve veřejné soutěži organizované Národní galerií v Praze vybrán, aby reprezentoval Českou republiku na 16. mezinárodním bienále architektury v Benátkách. Jaká náhoda! Projekt má být představen ve městě, které je na seznamu světového dědictví UNESCO o pět let déle než Český Krumlov, a řeší tytéž, ne-li ještě větší, problémy.

S okouzlujícím humorem a nadsázkou předkládá Kateřina Šedá svoji ideu záchrany měst přeplněných turisty opětovným „vysazením“ normálního člověka přímo do epicentra turismu. Angažuje tedy stovky lidí, aby pomáhaly po dobu tří měsíců vrátit do vybydleného centra Českého Krumlova život a činnosti, které tady už téměř vymizely. Rozhodne se ubytovat ve starobylých domech rodiny s dětmi a prarodiči, zaměstnat brigádníky na celé i zkrácené úvazky. Sama bez honoráře těmto lidem platí, aby se během své „pracovní doby“ chovali normálně, tj. vykonávali činnosti, které jsou pro obydlená města normální, zároveň aby se nevyhýbali turistům a v optimálním případě aby je zapojili – třeba do společenských akcí, do sportovních her, aby je naučili pár slov česky, přizvali je na rodinné oslavy. Kateřina Šedá svým projektem zastavuje proud turistů valící se denně městem z jedné strany na druhou. Turista tak možná neproběhne celé centrum, ale stane se součástí života ve městě, setká se s místními nejenom tak, že si je vyfotí, ale že bude vtažen do dění.

Hodně místních lidí čeká od Kateřiny spásu a pomoc s řešením problémů, hodně z nich jí píše velmi dojemné dopisy, mnozí jí naopak spílají a viní ji z vyhazování peněz (když přece je třeba opravit díry v chodníku!). Další jí radí, jak to má udělat, pojmout, s kým se má bavit a s kým ne, říkají jí, kdo je gauner, kdo má samé výhody atd. atp. Zapomínají při tom, že umělkyně sbírá názory a informace ke konkrétnímu tématu – problematice turismu a soužití v historických centrech měst.

Kateřina Šedá se snaží názory vyslechnout, přečíst a utřídit, neboť se velmi často opakují, a z nich pak vytáhnout to, co by zmíněný problém mohlo alepoň částečně řešit. Sama říká, že tím, jak se o problému začne mluvit, dojde často k posunu jeho vnímání a tím k citelnému zlepšení podmínek místních i turistů. Protože o to jde! Není to boj proti někomu, ale snaha zjistit, kde to nejvíc pálí a zda by to nešlo trochu zlepšit.

Kateřina Šedá si neosobuje právo či schopnosti problém vyřešit. Není politik, nerozhoduje. Je umělkyně, která dává otázky a nechává ty, které to osloví, hledat cesty.

Vzkazy turistům na zdech těch nejkrásnějších měst světa jsou tak děsivé, že není divu, že se jimi začali zabývat i umělci. Ti dobří dokážou vyvolávat nadšení i nevoli, souhlas i odpor. A v Krumlově se Kateřině Šedé dostává obého měrou vrchovatou! Vznikají fámy, přicházejí nenávistné vzkazy, kritika proudí k radnici i umělkyni. Ale daleko více přichází vzkazů pozitivních, často dojemných, od lidí, kteří touží něco změnit a vědí, že to bude stát velké úsilí. Přesto to chtějí zkusit.

Pamatuji si, jak moc nás před pár lety těšilo, když v Českém Krumlově znovu začala být slyšet čeština. Tehdy byla důvodem světová finanční a hospodářská krize. Teď se může stát, že i bez krize přijedou lidé, kteří nám tu chybí. Lidé, kterým bude stačit místo k přespání ve spacáku, kteří se chtějí potulovat centrem, potkávat se, mluvit spolu navzájem i s turisty z exotických zemí. Třeba se tím město stane daleko přátelštější! Vždyť většina místních říká, že se turistům v posledních letech vyhýbá a do očí se jim podívá maximálně, když jim turista platí.

Je v tom velká nadsázka, když umělkyně bude vyplácet třeba po pětikoruně dobrovolníkům, kteří se budou „poflakovat“ a číst si u kašny na náměstí. Ale právě skrze nadsázku se lidé vždy uměli zasmát, nadchnout nebo naštvat a věci změnit! Třeba to vyjde a třeba taky ne. Ale za pokus to stojí.

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na jiný projekt Kateřiny Šedé – Každej pes jiná ves. Tehdy umělkyně ve snaze probudit k životu anonymní sídliště, obešla paneláky, opsala si adresy a jména ze zvonků, vytvořila dvojice adres z různých konců sídliště a navzájem těmto vybraným lidem poslala košile, které pro tuto příležitost nechala ušít. Asi byste také nechápavě hleděli na košili, která přišla na vaše jméno se zpáteční adresou neznámého člověka z druhé strany sídliště! Ale díky této akci se plno lidí sobě navzájem ozvalo. To, že se jedna dvojice dokonce později stala manželským párem, je skoro kýčovité. Další dvojice chtěla Kateřinu Šedou žalovat a tak začali společně podnikat příslušné kroky… A to je to, co Kateřina Šedá chtěla. Ti dva lidé začali společně něco dělat, měli důvod, na jinak zcela anonymním sídlišti, spolu mluvit.

I v odborných kruzích se setkávám s údivem, že Kateřina Šedá svůj projekt v Českém Krumlově opravdu – prakticky – realizuje, že to není jen teoretická osnova konceptu, a že i když umělkyně mluví o fiktivní firmě, nabízející speciální český systém zateplení (zútulnění) vybydlených historických center památkově chráněných měst, nejde o mystifikaci. Kateřina Šedá opravdu zaměstná lidi, kteří jsou ochotni za mzdu vykonávat v takto postižených lokalitách normální život. A nejde o pár dní, Kateřina Šedá takto testuje a uvádí do života svůj velmi lidský záměr po dobu tří měsíců!

Ne vždy se věci mění zásadně. A když ano, nikdy nejsou spokojeni všichni. Ale mnohé to přivede k diskusi, nápadům a rozhodnutím. Cílem je už to, když se spolu začnou bavit dosud nesmiřitelní nepřátelé, ale rozhodně i to, když se podaří nepatrně zlepšit podmínky pro místní lidi i turisty.

Problém architektonických skvostů zapsaných na seznamech světového kulturního dědictví UNESCO a masívní odliv původních obyvatel je téma, na které politici zatím neumějí reagovat, téma, které za velké peníze zpracovávají renomované auditorské firmy, téma, nad kterým samotní obyvatelé těchto měst už často mávají rukou nebo kvůli kterému propadají dokonce určitým typům agresivity vůči turistům.

Projekt je na první pohled zábavný, na druhý absurdní, určitě napadnutelný a kritizovatelný. Ale pokud by nebyl postaven kontrastně a s takovou nadsázkou, neměl by v dnešní klipovité době šanci zaujmout. Dnes se k němu vyjadřuje široká veřejnost, mnozí se proti němu vymezují, ale nejčastěji se objevuje naděje, že místní mohou společně něco změnit, že mohou zkusit realizovat to, co by si přáli v centru města opět dělat a prožívat.

Síla ohlasů v Českém Krumlově, kladných i záporných, je tedy skutečným potvrzením aktuálnosti, přitažlivosti a významu tohoto pozitivně se vymezujícího projektu.

Umění Kateřiny Šedé píše historii každodennosti slovy normálních lidí.

Kateřina Šedá vrací do společnosti lidskost.