“…Docílil jsem tak jednoho z doživotních zákazů vstupu do krumlovskejch hospod. Ty zákazy pak budou tendle rok houstnout, a přestože je v Krumlově putyk kopice, nakonec mi nalejou jen U Dušků….” Pavel Kučera (Kúča) v knize Jak to bylo i nebylo.

Do hospody U Dušků na Latráně za Budějovickou bránou jsme bohuzel začali chodit az ke konci našeho krumlovského pobytu. Vždy jsme se tady vyborne najedli, obsluha byla prijemna, ceny lidove, z venkovní terasy je dokonce vyhlídka nejen na Budějovickou bránu, ale i na krumlovský zámek a věž! Hospoda vypada jako muzeum, kde se zastavil cas tak pred ctyriceti lety. Tehdy takove byly restaurace 4. cenové skupiny. Tady je pravy zivot, tady se delaji ty spravne sociologicke pruzkumy a zde se sleduje nejlepe nalada obyvatelstva.
Na chozeni po hospodach jsme bohuzel meli malo casu. Byt pres den na svych stanovistich sledovanych kamerami, presvedcit deti, aby to s nami vydrzely, vecer psat a publikovat sve postrehy z daneho dne. To uz se do hospody clovek tezko dostane. A taky kdo na to má peníze!
Když jsme hledali v centru krumlova vhodnou restauraci, kde bychom se dobre (i levne a rychle) najedli, nemeli jsme nikdy stesti, nebo zde nic takoveho není. Ani jsme se nedoptali. V hospodě Na louži dostane návštěvník Krumlova oběd za dvojnasobnou cenu, než člověk místní. Dá se to pochopit, ale nepřipadá mi to poctivé. Velmi dobre pizzy dělá italská restaurace pred vstupem do zahrady kláštera sv. Anežky. Ale ty obycejne hospody, ktere zde pamatuji pred nekolika malo lety uz asi nejsou. Jen ty sterilní turistické. A pak ješte jedna zvláštnost. Čínské restaurace nebo jidelny, které vaří jen pro předem objednane vypravy čínských turistů. Tak zpet k Duškům: Neuveritelne proslapane lino ma svymi barvami a odkrytymi vrstvami stejne kouzlo, jako za nekolik staleti proslapane drevené schody ve Vyšebrodském klášteře. Letita vrstva dehtu z cigaret, usazena na všem uvnitř je jako barva z Rembrantova obrazu. Až tady za branou města mi připadají lidi normální.

/David Bartoň/